Vlastní - Templáři ve Svaté zemi

Dafné mu vletěla do náruče. Konečně ho viděla po mnoha dnech ticha a starostí. Pak jen videohovor a teď byli konečně s Pedrem spolu.
Nedaleko nich Blue Tits svíral v náručí po mnoha měsících svou ženu a dcerku.
Seržant Kugel, výstrojní, objímal svou stařičkou maminku.
Dokonce i mladý vojín Kowalski se vítal se svojí rodinou.
Otec Dominik objímal stejně starou jeptišku, svou sestru.

Crevan stál stranou a kouřil. Byl sám. V očích měl dálky a zvláštní stín, který se objevil v posledních měsících.
Velmistr si stoupl vedle něj.
"Tenhle turnus končí."
Crevan mu předal cigaretu.
Velmistr potáhl.
"A nový?"
"Začíná..."

Otec Dominik, bývalý Dominikán a současný Templář, kaplan, psycholog a amatérský zahrádkář, se díval na svou malou zeleninovou zahradu ve stínu kapituly.
Poslední noční mrazík vůbec neudělal dobře jeho salátům i přes ochranu pařeniště. Mohl být rád, že jestě nevysadil rajčata.
"Vážně musíme pomáhat?" zeptal se Pedro, lopotící se s vědrem s přesne nadávkovaným biohnojivem pro budoucí záhonek rajčat.
"Kdo vykradl biskupovi sklep?!"
"Crevan!"neváhal Pedro.
"Bonzáku!" ozval se Crevan z druhé strany, kde zrovna ošetřoval listy vinné révy.
"Oba jste se přiznali u páteční zpovědi. Tohle je vaše pokání."
"Makat na biozahrádce?"
"Měl jsi vzít potské!"
"Přehmátl jsem se."

Bolest vás dokáže sežrat. Pomalu vás ujídá a postupně dokáže z silného člověka udělat trosku.
Bouře zuřila nad naší pozicí.
Mě bolela před rokem zraněná noha tak, že bych si ji nejradějí ustřelil.
Prášek, co by mě toho zbavil na dosah. V kapse.
Jenže ten mi vezme i schopnost uvažovat.
Sevřenou pěstí jsem praštil do té zdravé.
Na chvíli to pomohlo.
Pedro se po mě podíval.
"Bolí?"
"Jo, ale hlídka končí až za hodinu."
"Do háje, vem si to teď."
"Ne."
"Crevane, Blue Tits tě roztrhne až to zjistí."
"Až."
Nepochyboval jsem, že to zjistí.
Pedro mu to řekne.
Parchant.

"Víš, že krást se nemá?"
"Pak se vyzpovídáme Dominikovi. A vezmem mu flašku."
"Crevane, tohle je sklep jeho Milosti!"
"Jeho Milost má mít lepší zabezpečení. Chceš přeci donést Dafné dárek na usmířenou."
"Jo."
"A kdo má nejlepší víno?"
"Biskup."
"Správně!"
Povzdech.

Tiše pokračovali dál a na cestu si svítili jen čelovkami.
Konečně tam byl sklep a číselný zámek.
"Jsme v hajzlu."
"Ani hovno." Crevan se na chvilku zamyslel, prohlédl si místnost a pak naklikal číslo.
Červená.
"Ne?"
Jiné číslo a dveře se otevřely.
"Prosím."
"Debile!"
Vešli. Všude archivní víno.
"Já ti nevím..."
"Co? Výběr z hroznů nebo bobulí?"
"Z hroznů!Červený!"

Byli vyčepaní. Jistě, zvládli tu dívku nést dva další dny. Dokázali se dostat do bezpečí jednoho z předsunutých stanovišť, ale ...byla tu jistá cena.
Dívku předali lékařům.
Pedro byl vyčepaný,většinou ji nesl on. Creavanovi třeštila hlava.
Teď seděli u zdi, někdo je zběžně prohlédl, dal jim léky, vodu, něco na jídlo.
Skoro nejedli, napili se, Crevan vděčně spolykal prášky.
Podaná deka.
Byla příjemně teplá. ¨
Spali během chvíle.

Vzbudilo je zakašlání.
"...Ano?"
"Běžte dovnitř, jsou tam postele."
"Je to daleko,"zamumlal Crevan.
"Hned!"
"..."
"Pojď starouši,"Pedro ho zvedl.
"Drznoune!"
"Jo a kdo z vás je Pedro?"
"Já."
"Volala Dafné."
"Sakra..."

Crevan sklouzl po svahu a Pedro za ním.
Dole se narovnat a běžet.
Únava posledních dní se na nich podepsala stejně jako nedostatek jídla a vody.
Přesto spěchali.
Skupina házející kameny po zhroucené postavě.
Jsou u nich.
Štěknou výstřely, ale munice je málo.
Ke slovu přijdou nože a pěsti.
A boty, když Crevan naprosto nesportovně vezme jednoho z útočníků přesně mezi nohy.
Dalšího, co se sápe po dívce, prostě skopne a pak mu jedním přidupnutím rozdrtí ohryzek.
Najednou je po všem.
Pedro se sklání nad dívkou.
"Žije."
"Musí odsud."
"My také."
Zvedne ji a jdou.
Stopy krve brzo zavane písek.

Oba vojáci, ne, templáři, opravila se v duchu, seděli venku. Blonďák na krabici od výstroje, druhý, s šedinami v tmavých vlasech, na zemi. Tmavovlasý měl na hlavě špinavý odvaz a v prstech žmoulal cigaretu.
"Je poslední."
"Je pěkně hnusná."
"Zmoklá."
"Už usušená."
"Takže?"
"Jo."
Tmavovlasý vylovil zapalovač. Připálil si, potáhl a rozkašlal se. Blonďák převzal cigaretu.
"Moc silnej tabák?"
"Ne. Je to hnusný."
"Ty máš vždycky hnusný cigára."
"A tobě vždy dojdou brzo, Pedro."
Pedro potáhl.
"Jo je hnusná."
Doktorka přešla k nim, vzala blonďákovi cigaretu a dala kalíšek s léky.
"Sníst, zapít."
"A ta cigareta?"
"Moje."
S tím odešla.

Mít celou dobu v hlavě Matku - mobilní automatickou telekomunikační krypto jednotku, byl občas opruz.
Voperovaný mikročip ve spánkové kosti který je schopen žít z elekrických mikroimpulzů v lidském těle a snímá váš hlas je fajn.
Horší je pocit, že vám váš parťák, velitel nebo i naše AI mluví přímo do hlavy.
Jenže pak si zvyknete.
A když něco tuhle "vysílačku" zkratuje. Jste sami.

Zaťukal jsem si na spánek.
"Nic?" zeptal se Pedro.
"Ne."
"U mě to taky nejede..."
Pokrčil jsem rameny.
Čekala nás ještě dlouhá cesta domů.
Pustina mlčela.
My taky.
I Matka.
Měl jsem pocit, že mlčí i Bůh.

Usíná a probouzí se s šepotem v uších. Ve snech k němu proniká nepřeberné množství hlasů. Někdy je to křik, nebo štěkavé rozkazy v cizí řeči. Jindy povzdech.
Jednou to byla zoufalá modlitba, hluboká bolest v známých slovech. Ave Maria, gratia plena...
Prosba. Vzlyk hlasem, který nebyl jeho, a přeci ano.

S každým dalším tím snem, vidinou, představou, rozumí stále víc.
Jedenkrát konečně pochopí, co musí udělat.
Musí pomoci Renardovi zachránit templářský řád. A to co nejdřív.
Jinak - a najednou to ví tak jistě, jakože zářivé slunce stojí na nebi - se jeho vlastní hlas v spirálách času rozplyne do zapomnění.

Pedro byl naučený se neptat. Respektovat ticho. Neotevírat okna, za kterými je tma.
„Neubližuj lidem,“ říkávala mu matka. „Jsou křehcí. Dotkne se jich i nevyslovená myšlenka.“
A tak se snažil. Tedy – nutná obrana se nepočítala, samozřejmě. Někdy bylo potřeba někoho zpacifikovat, když ohrožoval jeho bezpečí nebo život těch, které měl rád.
Ale teď ho na jazyku pálila otázka, na kterou byla odpověď jen široširá neznámá pláň. V žaludku mu seděla doposud nepoznaná úzkost. Sevřel pevněji zbraň, podíval se po svém příteli.
Crevanovy oči zase temněly. Propadal se stále hlouběji do sebe.
Nit ze dvou vláken.
Odlesk cizí duše.
Hudba minulosti.