Vlastní - Templáři ve Svaté zemi

Všechno to začalo nevinně, jak jinak. Jenže pak vám v ostré pravé rupnou ty blbý gumičky a už jste v háji. Můj džíp si dal pořádný odpich se srázu a letěl.
"Kurva Ježíši!"
Trojité salto s pěti vruty.
Valenta by záviděl.

Zůstal jsem viset v pásech.
Cvak
"Kurva!"
Opakuju se.
Vylezl jsem vyskleným oknem. Dveře zaseknuté.
Smrděl tam benzín, tak jsem se radeji pakoval pryč.
Výbuch.
Věci v hajzlu.
Vysílačka taky.
Do komendy padesát kilometrů.
Stmívalo se.
Vyrazil jsem.
V noci bude zima.

"Crevane, jen ty můžeš dojít na botách sníh, ve vlasech lišejník a ..."
"Ano, ten banán mi chybí."

Díval jsem se do temné noci. Ten sen tam byl pořád, pořád někde na hraně vědomí.

Jel jsem na šedáku, podobném jako mám teď.Podíval jsem se vedle sebe a tam byli ostatní. Poznával jsem je a přece ne. Když zazněl rozkaz k útoku, do ruky mi vklouzl meč...

Zatřepal jsem hlavou. Byla to blbost. A přece, když jsme stáli s velmistrem nad Jeruzalémem, měl jsem na malý okamžik pocit, že nemá svou výstroj, ale kroužkovou zbroj.

Co jsme se jako řád vrátili do Akkonu, měl jsem pocit, že jsem doma.

A zvláštní růženec z turmalínu v mém pokoji...náhoda.

Plíce mi pomalu vypovídaly poslušnost a přesto jsem jestě přidal. Proti mě bylo město plné lidí, aut, cyklistů, kterým patří speciální kruh v Pekle, a chodců. Ti poslední se pletli úplně všude.
Nadhodil jsem vak na rameni a znova zrychlil. Kolem mě prosvištěl muž na kole s vražedným pohledem pumového atentátníka, ale jeho batoh s velkým logem přepravní společnosti orientující se na jídlo spíše mluvil o jiném než sebevražedném poslání.
Konečně nádraží.

Schody nahoru a dolů.

Ještě zrychlit.

Přeskočil jsem zábradlí, vyhnul se matce se čtyřmi potomky a běžel dál.

Poslední vlak směr Akkon.

Na základnu.

Tam je srdce.

Důmů.

Protáhl jsem se poslední plazivkou ve skalním labyrintu a vstoupil do podzemní řeky. Pokud jsem si to pamatoval dobře, co mi říkal kdysi stařík ve vsi, měl být východ nedaleko.

"Ty hade!Podvodníku! Doprdele, já už tě viděl mrtvého!"Velmistr mě objímal tak, že jsem se oprávněně bál, že mi zlomí namožená žebra.
"A musel bys vyplňovat KIA hlášení..."
"Debile..."
"Taky tě rád vidím."
Pustil mě na délku paže a pořád se tak blbě tlemil. Za ním stáli ostatní. Pak se na mě sesypali a já měl na chvíli pocit, že mě zas zasypala skála.
Naštěstí jen pocit.
Byl jsem doma.

"CREVANE!"
Ztuhnul jsem upostřed kroku. Prý to anatomicky není možné. Omyl. Je. Zároveň jsem se snažil poněkud neúspěšně splynout se zdí.
"Proč jsi zmizel z marodky, Crevane?"Blue Tits se zjevil jako bájný džin a já se jen zazubil. Tohle neokecám...

"Seržante!"
Můj výraz byl podobný karetnímu hráči. O tom, jak je možné, že zmizely dveře od gerenálova osobního vrtulníku a proč teď má ten záchranářský najednou nové, jsem NEMOHL nic vědet.

"Bratře..."
Něčí ochotné ruce mi pomáhaly z Potvory. Špatně se mi dýchalo, rána v boku bolela, ale v rukou jsem stále držel malý uzlíček.
"Je v pořádku?"
"Je."

"Je to zlato!" nadšeně poskočil mladík. Pak začal tančit kreaci k tanci svatého Víta.
"Můžu se podívat?" ozval se Blue Tits a hrábl po kameni i tancujícím mladíkovi. Obě se mu povedlo na první dobrou. Inu není špatné mít zdravotníka o výzoru gladiátora ze starého Říma.
"Je to pyrit." Prohlásil, když po chvíli pustil mladíka i šutr. "Vídíš jaké to tvoří krásné krychličky?"
"Jo?"
"Jo!"
"Ale já myslel..."
"Ano, že jsi našel zlatý poklad, vykopeš ho, oženíš se a budeš žít jako boháč."
"Jo..." povzdech
"Tak ne, a vůbec čeká nás mise. Do sedel pánové."
"Rozkaz seržante."
Vyrazili jsme dál.

"Sobče!"
Uhnul jsem jedné chmatavé ruce, druhou praštil a s miskou plnou vyloupaných pistáciových oříšků jsem se snažil dostat k východu. Zmíněné oříšky jsem sám vyloupal, zprudka opražil a osolil. Nehodlal jsem se dělit.
"Když je sníš sám, pukneš" temně prorokoval O´Barry a já se zašklebil a jen úkrokem uhnul stranou. Jasně, myslel to dobře...Jasně.
Další dva na mě čekali skoro u dveří, úkrok nalevo a pak hned napravo a byl jsem venku.
"Tak padej, opusť naší obec, ty sobče! Jidáši!" znělo mi za zády.

Zasmál jsem se a utíkal dál.

Guilliom pistácie miluje a tyhle byly pro něj.

"Tady to všechno tehdy začalo." Velmistr se opřel v sedle a ukázal na krajinu pod sebou. Nováčci mu viseli na rtech. Škaredá potvora se nudila a snažila se štípnout jeho hnědáka.
"Myslím tím, jak devět rytířů pojalo plán bránit poutníky a tak založili náš řád."
"Nezapomeň zmínit, můj pane, co to zapříčinilo." Trhl jsem uzdou. Potvora teď chtěla kousnout mě.
"Přesně tak, odehrál se tu velký masakr poutníků. Díky za připomenutí."
"Není zač. Masakry totiž vždycky urychlí věci,"zašklebil jsem se.
"Třeba na rušných křižovatkách se konečně opraví dopravní značení. A když zemře někdo významý, je to dokonce okamžitě."
"Crevane!"

Vzduch se chvěl a tetelil nápory vedra a každý, kdo měl jen trochu rozumu zalezl do stínu. Dokonce i velký šedý kocour, Jidáš, maskot naší komendy, někam zmizel ze svého oblíbeného místa.

Jenže já měl před sebou důležitou věc.
Stál jsem u pultu s zpoza přivřených víček sledoval muže za pultem jak do shakeru přidává zelený prášek a pak přilévá vodu a následně dolévá mangovým džusem. Zaračil jsem se.
"Bude to lepší."
Zavřel shaker.
Kývl jsem.
"Ještě ti to naleju na led."
"Dobře..."
"A teď..."
"Jen protřepat, pořádně. Nebo našlehat."
"Jasné seržantě, ..."
"Ne, matchu rozhodně nemíchat!" V tom bych neslevil.

"Cože chcete?" nevěřil jsem vlastním uším a chybějící matcha mou schopnost soustředit se nezlepšovala.
"Slepičárnu."
"Jídelnu máte!"
"Ne, bratře seržante, ty mi nerozumíš,"oponoval Brian,novic, co těd stál v kanceláři velitele. Když byl velmistr s konturem pryč, spadlo to tu na hrb mě.
"Vysvětluj."
"Bratr Roger říkal, že bez dvou vajec a párku po ránu s vámi ani nekterými dalšími není kloudná řeč a já jsem z farmy. Takže se sklepicemi si poradit umím..."
Mladík pokračoval a mě docházelo, že netuší, co Roger ve skutečnosti řekl...
"Dobře, máte to mít."
"Vážně? Díky!"
"A bratr Rogera k tomu. Bude pomáhat."