Sherlock BBC

„Sherlocku, přestaň!“ zařval John, aby utnul detektivův začínající výstup hned v zárodku. „Přestaň vyvádět, přestaň dedukovat a smiř se s tím, že odcházím. Na rande.“
„Nechápu, proč chceš radši sedět nad předraženým steakem s nějakou nudnou slepicí, když-“
„Protože na rozdíl od tebe jsem lidská bytost. A nechci zůstat navěky sám.“
„A já jsem vzduch?“
„To je trochu něco jinýho, nemyslíš?“
„Právě. Mnohem lepšího.“
„Prokrista, srdce je párovej orgán, chápeš?“
„Vážně? To vás učili na medicíně?“
„Víš, jak to mys-“
„Udělej mi laskavost.“
„Ano?“
„Při příštím maléru mi připomeň, že už si od tebe nemám nechat ošetřit ani zadřenou třísku.“

John Watson byl kapitola sama pro sebe. Ani po dvou letech spolubydlení Sherlock nedokázal rozluštit největší záhadu svého života. Proč byl tenhle prachobyčejný, průměrně inteligentní doktor s ohavným vkusem na svetry tou nejdůležitější esencí jeho života. Hromosvodem. Inspirací. Pohonem. Domovem.
Proč se mu pokaždé rozbušilo srdce, když se jejich oči střetly. Proč měl problémy dýchat a roztřásly se mu ruce. Proč se mu na dně žaludku vytvořil uzel a nepříjemně to svrbělo.
Zjištění, že nejspíš nebyl zdravotně v pořádku, mu znepříjemnilo den. A vypadalo to, že bude muset navštívit odborníka, protože měl pravděpodobně něco s krevním tlakem, možná se srdcem.

„Johne, kolik máš článků na tom svém blogu?“
„Teď už pár set. Proč?“
„A co zvukové nahrávky, ty postuješ taky?“
„Někdy hodím do příběhu pozdrav fanouškům. Proč? Děje se něco?“
„Před chvílí mi volalo tvoje číslo. Někdo mě tvým hlasem žádal o zaslání peněz.“
„Podvodník? A jak jsi ho odhalil?“
„Snadno. Předstíral jsem flirt a on nevzdoroval.“

***

„Pozor, teď mi volá Mycroft. Ano? ... Nesnažte se, vím, že jste AI... Opravdu? Zajímavé. A co jsi chtěl?“
Sherlock odložil mobil.
„Můžu já za to, že mluví, jako by ho vytiskli v Oxfordu, a ne jako lidská bytost?“
„Od tebe to opravdu sedí.“

V téhle domácnosti už Johna nepřekvapuje nic. Ani zapomenuté kusy experimentů na kuchyňském pultu hned vedle džemu a konvicí s kávou.
„Ucho,“ pronese s monotónní samozřejmostí. Podle tvaru chrupavek a epidermu ženské.
Podobné situace se dějí tak často, že se kvalifikovaly jako běžné úterý.
„Mně bude stačit toust,“ prohrábne si kučery Sherlock a rozloží na stůl noviny.
„Seš ten nejhorší spolubydlící na světě.“
„Proto sis mě vzal.“
„Jo. Manželství je jediná válka, ve které spíš s nepřítelem. Ale protože jsem přežil Afghánistán, přežiju i tebe.“
Sherlock se zatváří jako Eva poté, co zahodí ohryzek. „Nevidím svůj toust.“
„Támhle máš ucho.“

Je to zasranej hrad. Žádný menší rodinný dům, jak mu Sherlock nalhal. Podělanej palác. Sídlo. S věžemi. Cimbuřím. S rozlehlými zahradami. John se ani nebude divit, až u fontány, ze které prýští Dom Pérignon, potká bílé pávy.
Když viděl Holmesovy prve v bytě, působili normálně. Průměrně.
Teď tu zkoprnělý civí na architektonickou památku, která by mohla být součástí UNESCO. Připadá si jak ten největší nýmand ze Senochrup ve starým moly ožraným svetru, co nese na seznámení s rodiči ubohý azalky v květináči.
Sherlock byl fakt někdy na pěst.
Nakonec s vynuceným klidem pronese: „Seš si jistej, že nejseš čaroděj, Harry?“

„Co je to tu sakra za smrad?“ rozkašlal se John ve dveřích bytu.
„Pokus. Zjišťuju rychlost tavení polyesterových vláke-“
„To jsou moje svetry!“
„Svět mi poděkuje. A ty bys měl taky,“ vrátil Sherlock pohled k hořáku a dál soptícího Johna ignoroval.

*

„Kam zmizely všechny sušenky?“
„To je řečnická otázka, nebo na odpověď doopravdy intelektuálně nestačíš?“
„Koupil jsem osmery!“
„Nebylo tu nic k jídlu. Kromě toho rizota.“
„To byl můj oběd!“
„Máš si ho líp schovávávat.“

*

„Je nesnesitelnej!“ praštil John půllitrem. „Ničí mi věci, nikdy nenakoupí, terorizuje-“
„Jak malej harant,“ přikývnul Greg.
„Přesně.“
„A hádej, pročpak tě asi tahá za culíky?“

„Neschopní amatéři. Ostatně jako vždy,“ hudroval Sherlock, když mu Lestrade sundával želízka.
John si promnul kořen nosu a útrpně vzdychl. Byl zmoklej a promrzlej jak pouliční pes. Smradlavej jak pohozený odpadky u popelnice. A vyflusnutej jak žvýkačka na asfaltce. Podělanej případ. V myšlenkách už si užíval horkou sprchu. Sám!
Jen díky známostem a bezpečnému krytí vlády mohli být rádi, že Sherlocka propustili tak rychle.
„Zatraceně, měl bys být Mycroftovi vděčnej!“ zahulákal John, když mu po páté Sherlockově invektivě na adresu Grega ruply nervy.
„Nic jsem neprovedl!“
„Argumentovat Scotland Yardu slovy 'ale ta krev přece není moje', není polehčující okolnost, hergot!“

„Zítra mám rande!“ vtančil John do bytu. „Konečně!“
„Alkoholička,“ ucedil Sherlock, aniž by zvednul hlavu od mikroskopu.
„Cože?“
„Je to alkoholička.“
„Kecáš! Ani jsi ji neviděl!“
„Stačí tón hlasu v telefonu, časy, kdy se ozývá, překlepy…“
„Nenávidím tě.“
„Není zač.“

*

„Dneska jdu-“
„Žárlivá hysterka. Udělá ti ze života peklo.“
„Blbost!“
„Zeptej se jejího bývalého. Číslo máš na stole.“

*

„Zítra-“
„Skvělé. Škoda, že už připravuje ‚selhání antikoncepce‘.“
„Nene.“
„Tak běž, přesvědčíš se sám!“
„Možná… ani ne.“

*

„Odpoledne-“
„Promiskuitní, šňupe-“
„Panebože, Sherlocku! Přestaň! Ty prostě nechceš, abych-“
„Jen tě chráním, Johne.“
„Bezpečný známosti, jasně.“

Jako kdybych tu nejnebezpečnější známost už dávno neměl.

Detektiv se tvářil stoicky, přestože v hloubce očí skrýval úsměv, který schovával krokodýl pod hladinou.
„Sherlocku, proč se tváříš tak spokojeně?“
„O čem mluvíš, Johne?“

Přivřel víčka, zhodnotil Sherlockův postoj. Rozhodně tady něco nehrálo. Pokud existovala nějaká nejistá konstanta moderní doby, jmenovala se Sherlock Holmes. Roky spolu. Přesto nebyl John schopný Sherlocka odnaučit plnit lednici experimenty. Bylo to jako vzít transparent na koncert Stevieho Wondera.

„Přežívá v lednici něco, co už se dá považovat za darwinismus? Nejsem očkovaný na tetanus."
Načež zahlédl seškvařenou hmotu vedle chemické aparatury.
„SHERLOCKU?!“
„Ten svetr ti stejně neladil k očím, Johne. Udělal jsem ti laskavost.“

Začínal bejt na to starej. V plánu bylo zůstat doma s nohama v teple a uspat Rosie, ale namísto toho se zase nechal přesvědčit. Pitomec. Bude to jen rutinní návštěva, nic se nemůže stát. No jasně.
Teď je Londýnem naháněli pašeráci drogovýho kartelu. Celí hrrr na ně. Johna bolelo rameno a ještě jim do toho začalo lejt.

Když konečně zapadl za dveře bytu, zklidnil se. Následoval ho zadýchaný Sherlock.
„Setřásl si je?“
Přikývl.
„Seš si jistý, Johne?“
„Vypadám jako idiot, Sherlocku? Ne, neodpovídej,“ odmávl to. „Dneska spíš na pohovce.“
„Co jsem provedl tentokrát?!“
„Máš celou noc, abys na to přišel.“