Sherlock BBC

Rosie něco vesele žvatlá, John přechází po kuchyni, vaří večeři.
„Šelo?“
„Ano, zlatíčko moje?“
Sherlock se zarazí, špatně! Takovéhle věci říkat nesmí, pohybují se na tenkém ledě, tolik nevyřčených slov, nepřirozeného ticha. Rosie není jeho, zopakuje si v duchu. Není a nebude. Slyšel to John?
Otočí se ke kuchyni, John stojí přímo za ním. Přišel blíž? Kdy? Nevšiml jsem si!
„Sherlocku, to je v pořádku.“
Klidný, usměvavý. Nezlobí se, uvědomí si detektiv překvapeně. Možná by měl.
„Není to pravda, Johne.“
„Proč by nebyla? Miluješ ji,“ pokrčí rameny.
A najednou Sherlock nedokáže mlčet, musí to říct.
„Miluju vás oba.“
„Já vím.“

Prochází ulicemi, na podpatcích našlapuje zlehka, jako na lovu, klapot střevíců pohltí rušné ulice. Nikdo si ji nevšimne.

(Kromě jednoho.)

Je všude, a zároveň nikde. Kdo ji viděl, změnil se. Kdo ji viděl, neví, jak vypadala. Zapomenou. A rádi.

(Kromě jednoho.)

Jejími skvrnami a pruhy, chránícími ji v městské džungli, jsou: rtěnka, patetická metafora krve. Pohled zespoda, zúžené zorničky, ve tmě kočičí. Varování v očích. Nepamatuj si mě. A ach, tak ostré zuby.

Kráčí sama, predátorka, v cihlových zdech a betonových blocích vyhlíží své další oběti, které, fascinované, jí vždy samy vklouznou do náruče.

(Kromě jednoho.)

The Dominatrix.

Šelma.

Irene.

Kdyby lednice v 221B uměla mluvit, nejspíš by si stěžovala na lidské oči schované na horní poličce (schované před Rosie - John o nich, ke své vlastní smůle, moc dobře ví). Plíseň krčící se na dně skříně by jistě debatovala o plánované expanzi z pomerančů na mandarinky a kulky ve zdi by se předháněly, jak hluboko se jim podařilo zavrtat. Ale všichni naštěstí mlčí a John si konečně, konečně může dopřát chvíli ticha. Rosie spí, Londýn je tichý a Sherlock…
„Pojď spát, Johne,“ ozve se za ním, dvě dlouhé ruce ho obmotají, přivinou blíž.
Sherlock je tady, naživu, s nimi. Doma.

Rána. Chvíle ticha. Dětský pláč.
„Zlatíčko!“
Syna našla v knihovně, zasypaného svazky, vedle převrácená židle.
„Cos tu dělal?“
„Nedosáhl jsem na knížku.“
„Tvoje jsou přece tady dole.“
„Chtěl jsem nějakou tvojí,“ vysvětlil chlapec, v ruce sevřel Matematickou analýzu.
S úsměvem ho objala.

„Musíme mu dát trochu prostor, je jen zvídavý,“ dohadovala se s manželem.
„Málem to tu vyhodil do vzduchu!“
„No vždyť to říkám - zvídavý.“

„To nám ani nenabídneš čaj?“
Kde při výchově udělala chybu?
„V kuchyni. Neotvírej lednici.“
„Proč… Sherlocku! Hlava?“

„Nemyslíš, že to s tou zvídavostí došlo trochu daleko?“
„No, tu Anatomii člověka jsem asi tehdy mohla vynechat.“

„Červi na stole. Na našem novém stole, Sherlocku.“
„Ten starý jsi vyhodil.“
„Bývala na něm lidská těla! Koupil jsem nový, dubový, aby Rosie nemusela obědvat ostatky. A ty sem přitáhneš červy.“
„Trvala na tom, že je chce.“
„Ještě ani neumí mluvit.“
„Zálibně se na ně dívala. Smysl sdělení byl jasný.“

„Žílaly?“
„Rosie se líbí.“
„Šíša,“ zažvatlá batole.

„Co tu dělá had?“
„Pokus pro Rosie, nesahej na něj!“
„Slíbil, že mi pomůže se školním projektem,“ potvrdí holčička.
„Ten had, nebo Sherlock?“

Když najde ve dřezu škorpiona, dojde mu trpělivost.
„Pes! Pes je maximum toho, co snesu.“
Sherlock mrkne na Rosie. Vidíš?

„Kdysi byl Londýn živý, stahovali se tu prvotřídní zločinci, přes ulici bydlel zabiják a teď… nuda! Chápeš to, Johne? Proč už to není jako kdysi?“
„Kdysi jsi jel na drogách a já byl ženatý za vražedkyni, vzpomínáš?“
„No ale stejně…“
Najednou se Sherlock zarazí, popadne kabát a vyřítí se ze dveří.
„Musím ven!“

Vrátí se o dvě hodiny později, Rosie v náručí.
„Co tady- Měl jsem ji vyzvedávat až ve tři, stalo se něco?“
„Unesl jsem ji,“ pokrčí rameny Sherlock.
„Ze školky?“
„Potřeboval jsem prověřit zabezpečení, Mycroftovi lidi jsou neschopní. Mimochodem, budou ti volat, asi tak…“
Johnovi zazvoní telefon.
„Teď.“

Vzduch je plný vůně jehličí a John by přísahal, že mu v ústrety zavanulo teplo z krbu. Seklepal ze sebe hotovou závěj. Pohlédl na sebe do odrazu ve dveřích. Nový šedý vlas. Určitě. Možná z té hororové cesty z metra zešedivěl.
Ne, to nejsou šediny. To se mu ve vlasech tvoří rampouchy.

S každým krokem víc a víc rozmrzal. Teplo! Ráj!
Ještě to chce vychlazené pivo...
"SHERLOCKU!"
"Ano?" ozvalo se líně z pohovky.
"Cos tady zas vyváděl? V lednici jsou lidská játra!"
"Počkej, játra...? Aha, tohle! Johne, nejsi přepracovaný? Jak ti může moje těsto na vánoční koláč připomínat lidská játra?"