Vaesen

Alfred Reuß zastával ohledně Bílých paní radikální názor.

"Neexistují," zopakoval.

Spor se tentokrát vedl u piva. To ovlivňovalo jeho hlasitost i celkovou úroveň.

"Rožanicu, pramatku rodu, má každá chalupa. Půlka popsaných zjevení je sudička. A Balbín evidentně spletl ducha hradní paní se středozimkou!"

"A-a co ta p-prácheňská? B-banshee?"

"Chodí po vodě. Může to být i mavka."

"Ne-nechceš se na to k-kouknout? Ně-Němci prý m-mají no-novou m-metodu určování."

"NE!" zařval Reuß na celý lokál.

Ohledně německé Společnosti měl ještě radikálnější názor. Možná souvisel se skutečností, že "Příspěvek k typologii zjevení ženských podle tvaru prsů, bohatě ilustrovaný" musel získat přes švédskou centrálu.

Děd Adalbertus Reuß lámal kámen. Až jeho syn Albert tesal náhrobky a mohl si tak dovolit poslat syny na studia. Kdyby se Adolf dobře neoženil, neměl by vlastní stavitelskou firmu.

Původ Alfreda Reuße byl docela prostý, ale hlavu měl tvrdou jako žula, na které jeho rod vyrostl. Jednal by jako rovný s rovným snad i s bohem.

Vlastně to právě dělal. Nikos, řečený Egypťan, byl duch starší než sahala paměť. Býval velitelem vojska faraonova. A mohl splnit jakékoliv přání.

Alfred si přál, ať vypadne z Předlitavska a nikdy se nevrací.

Byla to hlavně pýcha a pomatený rozum, ale dojem udělal.

Vstával pozdě. Anynka už stála v kuchyni u žehlícího prkna a zpívala si.

"Myslel jsem, že na tohle máme služku."

"Proč? Žehlím ráda. Maminka pracovala jako pradlena, co ovdověla."

"Řekl bych, že na to nebudeš mít čas. Víš... Všechna ta kafíčka, přednášky, spolky, plesy,..."

 "Ferdy, já přece... Já nemůžu," bránila se. "Všechny ty milostpaní mě znají jako... chůvu."

"Stejně to máš marné, křepeličko," smál se a vzal jí kolem pasu. "Já už paní Světlé slíbil návštěvu."

"Co tam budu dělat?"

"Já nevím. Baví tě ořezávat tužky?"

"Cože?"

"Protože jestli to umíš tak dobře jako žehlení, bude nás zvát každou neděli."

"Vy se nebojíte?" zarazil se při odemykání.

"Když jste mě zval domů po divadle, bála jsem se. Ale cestou z kostela? Vy nejste člověk, který by v takové chvíli uvažoval, kde by hned zase hřešil."

Stále se usmívali, když jí ukazoval byt.

"Toto všecko tobě dám, jestliže padna, budeš mi se klaněti,¹" zalaškovala.

"Ne, já se budu klanět." odporoval a opravdu před ní poklekl, "ale rozmyslete se dobře. Víte, s tou mou hlavou a tak..."

Pohladila ho po vlasech. Tam, kde měl jizvu po kulce. Už si ani nedovedl představit, jak by si bez toho něžného gesta v životě poradil.

Alfred Kajetán Reuß miloval setkání Společnosti. Většinou zahrnovala kávu, bábovku a hádky.

"Já myslím, že to byla přehnaná reakce. Přišel jen pozdě na dostaveníčko."

"P-po smrti?"

"A vodníci mají děti rádi."

"A-až moc."

"A mládenec, co topí pod lesem děvčata? To má být hrdina?"

"Byly to je-jezinky a k-kradly lidem o-oči."

"Možná tak vilným dědkům. Navíc, když hezky poprosíš lesní matičku, tak je vrátí."

"M-málokdy ty-ty tvoje. Já p-přece vím, Ferdy. Jsou to je-jen po-pohádky."

"A taky víš, že svazování ostružinami neúčinkuje. To jsi napsal proč?"

"Aby je l-lidi nechytali," odpověděl Karel Jaromír Erben měkce. Měl docela hezké zelené oči.

Blázen.

To jsem. V mnoha významech. Zejména, že si nechávám vyložit taroty od falešného italského barona, co je ve skutečnosti romské Brně. A neumí italsky. Mortacci tua!

“Znamená začátek cesty. Odvážný krok do neznáma.”

Rytíř mečů.

“Ta cesta bude mít dramatický a, nebál bych se říct, vášnivý vývoj…”

Šestka mečů.

“...ale bude korunována úspěchem.”

Alfred Reuß zvedl první kartu: "Tak si to shrňme. Jsem šílenec. Proto do toho jdu. Ale pokud se nám podaří překonat nepřekonatelné rozdíly, bude z nás dobrý tým."

Vincent Rusitschka se ušklíbl. Byl by radši, kdyby se ten měšťácký bábovkomil pletl. Ale karty se mýlit nemohly.

Hledal ji tři dny. Říkali mu, že je mrtvá. Prý ji někdo viděl skočit z útesu a utonout.

Ale to by přece... 

Našli její nové boty. Další dárek, co jí dal místo omluvy. 

Ale proč by... 

Samozřejmě, řekl pár hloupostí... Třeba, že do toho, kde budou bydlet nebo kolik budou mít dětí, nemá co mluvit... 

Ale neodporovala... Proč mu nedošlo, jak moc se jí to nepodobá?

Hledal ji tři dny. Tři dny o něm nikdo neslyšel. Sám si sotva uvědomoval, co dělá. Hádal se s příbojem. Usínal vyčerpáním na mokrém písku. V slzách.

Čtvrtý den ho našli s prostřelenou hlavou.

Košili navlékal přes stále mokrá záda. Půlnoční plavání bylo osvěžující, ale nechtěl se zdržovat, když cesta vedla přes horu, kde strašila koňská hlava na kuřích nožkách.

Potom si ho všiml. Koně bílého jako z vodní páry. Bezpečně v něm poznal sousedova Bonifáce.

"Tak co, vezmeš mě domů?"

Koník jako by slyšel. Trochu se sklonil, aby usnadnil nasednutí. S jezdcem však vyrazil jako posedlý. Řehtání znělo jako posměch, ale ustalo stejně rychle jako zbrklý cval. Obojí zarazila nová ohlávka.

"Kmotře hastrmane, že si nedáte pokoj. Víte, že do koní moc nejsem, ale provaz z lipové kůry jsem uměl dřív než abecedu."

Bylo k půlnoci, když zaklepal na její pokojík. 

"Nepřišel jsem vám dělat návrhy." 

"Já vím, pane Adolfe. Jste čestný člověk. Tolik, že ani nebudete moralizovat o pokušení. Jenom mě pošlete pryč."

"Máš snad kam jít?"

Byla mu vydaná na milost a jeho to mrzelo. Nechtěl mít vinu na jejím mravním úpadku. Tím více, že do domácnosti přišla na inzerát poptávající za chůvu slušnou protestantskou dívku.

"Vlastně jsem ohledně těch návrhů lhal. Nebylo by vám proti mysli, kdyby se vám začal dvořit zaopatřený inženýr, vdovec, asi pětatřicetiletý, trochu nemocný, ale k manželství schopný?"

"Zní to velice konkrétně. Myslíte Alfreda? Pana bratra?"

Rusé vlasy splývaly jí po bělostných ramenou a sotva zakrývaly dvé oblin ňader tak výmluvně, že by každému příčetnému muži bylo obtížné opanovati se.

Alfred Reuß, jak laskavý čtenář ví, příčetný nebyl. Byl rozčilený. Dotyčnou to neznepokojovalo. Znali se příliš dobře.

"Ferdy, víš, že tě mám radši, co nejsme manželé?"

"V tom je ta potíž, Klementino, pořád jsme."

"A co na to tvoje žena?"

"Nic. V tom jste si podobné. Neříkala nic. Odešla ode mě."

"Chudáčku."

"Nemusíš být ironická."

Rozmarná krutost z jejího hlasu zmizela.

"Marito legittimo, nikdo z nás nemůže za to, že rakouské úřady neuznávají zákony vílí říše."