DMD č. 19 pro 19. 4. 2013. Téma: Zámečník

„Já opravdu nevím kde je!“ řekl zoufale Ianto.
„Díval ses do všech kapes? Určitě sis ho tam dával? Nemohl ti vypadnout?“
„Je to možný. To je průšvih! Jak se to dozví šéfová… Dělám v archivu týden!“
„Co zkusit zámečníka?“ navrhla Lisa.

***
V hospodě:

„To mi neuvěříte! Zavolali mě do Torchwoodu, že potřebují vyměnit zámek. Ztratili klíče. Od mrazicího boxu!“ vyprávěl senzační historku kamarádům nad pivem. „Mají tam nejnovější techniku a neporadí si se zámkem.“

***
Ianto doma:

„To je v – Zapomněl jsem mu dát retcon!“
„To by mu nikdo neuvěřil.“
„Máš pravdu. Kdo by věřil, že si Torchwood neporadí se zámkem.“

Dělník… zní to jako od slova dělat, což by odpovídalo, jsou to přeci jen lidé, kteří pracují například v továrnách, nebo tak, všichni to víme a všichni to známe. Právník například člověk, co se zabývá právy, to také všichni víme, nebo rolník, provádí třeba rolbu. Docela rozumné, jen selské cosi, žádná věda, že ano. Chápu, že vzdělanější mohou mít výhrady.
Ale vezměme si jiné případy, když se to tak vezme, proč je vlastně ta čeština pro cizince tak těžká?
Horník – řekneme od horu, ale on pracuje v dole, no ne? Tak proč ne dolník?
A proč zámečník není pán zámku?

Po zazvonění Malvína seskákala schody a otevřela dveře. Kristián stál opřený o branku, prameny blond vlasů mu rozfoukával vítr a zamotával mu je do chumlu s tyrkysovým šátkem, který měl na krku.

„Pojď dál,“ pozvala ho dovnitř a upozornila: „Bacha na kufry, přijel Zámečník!“

Kristián vstoupil do předsíně, zakopl o těžká bagančata, která měla své nejlepší roky dávno za sebou, a zeptal se: „Zámečníci teď choděj měnit zámky s celou domácností v kufru?“

„Ale ne, ty trdlo, Zámečník je strejda. Nesnáší pohled na krev, tak se vyučil a dal se na vloupačky. Ten otevře jakejkoliv sejf dřív, než stačíš mrknout!“

Nevěřil na pověry. Kdyby na ně věřil, musel by skočit z nějakého z těch mostů, v jejichž blízkosti se tak často nacházel.
Když rozbil zrcadlo, prostě koupil nové.
Den před svatbou se šel podívat, jak jeho budoucí ženě sluší svatební šaty.
Černá kočka se pro něj od těch ostatních lišila jen barvou srsti.
Na louce si občas utrhl rozrazilový kvítek, aniž by měl strach, že začne pršet.
Nebál se ani jednou za rok odpilovat všechny zámky, které zamilovaní nechávali na zábradlí nad řekou.
Nevěřil na pověry. Kdyby na ně věřil, pak by jeho práce byla dozajista tou nejsmutnější na světě.

,,Takže máme tu člověka hraničáře, trpoše bojovníka a elfku léčitelku," řekla Zuzka. ,,Co chceš být ty?"
,,Já nevim," hlesl Tomáš. ,,Co třeba zámečník?"
,,Ale to nejde," protestovala Anežka, elfka.
,,Proč ne?" zeptal se. ,,Představ si situaci, kdy skupinka narazí na zamčený dveře, do kterejch se bude muset nutně dostat. Co pak?"
,,Tak je vyrazím," řekl Lukáš, trpaslík.
,,Ale budou to sakra pevný dveře!"
,,Zámečník ale v pravidlech není," řekl Honza, hraničář. ,,Musíš se držet pravidel. Tome."
,,V pravidlech? Tohle je RPGéčko, kámo. Můžeš hrát co chceš, vykašli se na pravidla," řekl Tomáš.
,,Tak dobře, Tomáš je zámečník," rozhodla Zuzka, PJka.

„Všichni mají hustý přezdívky, jenom já nic,“ stěžoval si John Doe hlasitě, “Co třeba kanibal. Kde k tomu safra přišel?“ pokračoval ublíženě.
„Žere lidi“
„A Sebastian?“
„Myslíš Designera? Prostě je dobrý v designech.“
Ostatní se bavili na jeho účet.
„Na mně není nic zvláštního,“ brblal John, „jen tohle,“ položil na stůl zářící meč.
„Tak za tu věc ti klidně přezdívku dám,“ ozval se znalecky Diego.
„OK. Mít přezdívku za meč není vůbec špatný kšeft.
„Vidíš. Za meč. Budeš Zamečník.“
Časem se naučil řemeslo a to nešťastné „a" si prodloužil. Aby se ho furt někdo neptal, proč má na vizitkách chybu.

[„Už jsem ti říkal, že praprapraprababička byla zámečnice?“] promluvil na ní Simba, jakmile otevřela dveře a otíral si packy o kožich.
„Jo a byl to prapraděda,“ zakroutila hlavou a ukázala prstem vedle sebe. Simba se obtížně zvedl a dokolébal na příslušné místo. Jak byl venku, Jess se šla podívat na tu spoušť, kterou natropil. „Takže jsi snědl všechny šlehačkové dortíky, karamelové tyčinky, borůvkové koblížky a… hele, tady jeden zůstal!“ skočila po něm jako kočka po myšohryzovi a zakousla se do něj.
[„No jo… vyhládlo mi, než jsem se dostal přes ten zámek, co tu školnice nainstalovala.“]
„A ukážeš mi jak?“

Ve frontě mezi oblaky se tísnily už tisíce lidí a jejich počet každou minutou vzrůstal. Atmosféra by se dala krájet.
Květoslav Kolínko čekal v téhle frontě tři dny. Fakt, že ho před těmi třemi dny přejelo auto, mu na náladě nepřidával.
"To snad nemyslíte vážně!" osopil se na drobného mužíka, který se ho pokusil předběhnout, a nemilosrdně jej odstrčil zpět.

Mužík se unaveně oprášil a zvedl k uchu vysílačku.
"Kde vězíš!" zaječela na něj. "Tři dny! Šéf už je z toho na prášky!"
Odevzdaně vzdychl.
"Promiň, Petře. Ještě chvilku se za mě modli, dneska už vám tu bránu snad opravím."

Pomalu si klestili cestu křovím, aby je nikdo neviděl. Trochu to postrádalo smysl, protože byla tma, v ulici svítila jen jedna pouliční lampa a oba byli v černém. Navíc byla hodina po půlnoci, takže protější domov důchodců spal jako zabitý. Ale vše pro lepší pocit.

Došli k zadním dveřím.

„Fakt nejsou doma?“ zeptal se menší z dvojice.

„Ne, viděl jsem je odjíždět.“ Odvětil druhý podrážděně.

„Tak jo, otevři je na raz… dva…“

Křach…

„…tři. Dík, žes počkal. Neříkals, že jsi zámečník?“

„Jo, ale tohle je rychlejší, ne?“

Vešli dovnitř.

„Dobrý den, pánové.“ Pozdravil je policista. „Už na vás netrpělivě čekáme.“

„Alohomora! Alohomora! Krucinál, proč to nefunguje,“ vykřikla Hermiona podrážděně a zběsile mávala hůlkou.

Její výkřik se jí opakovaně vrátil díky ozvěně v bradavických sklepeních. Momentálně jí ale bylo jedno, že ruší noční klid. Bylo krátce po půlnoci, měla za sebou dlouhý den a v sobě čtyři skleničky vína. Chtěla být doma, jít do postele a spát.

„Alohomora! Finite! Evanesco! Sezame, otevři se!“ zkusila zoufale.

Vedle ní se ozval přidušený smích. „Nech mě, já to vyřídím. Bombar…“

Hermiona ho chytla za ruku dřív, než stihl vyhodit dveře od jejich komnat do vzduchu.

„Severusi,“ zeptala se znaveně, „nebylo by lepší zavolat zámečníka?“

Dusot kopyt. Barbarský křik. Vířící prach.
Spletl jsem se. Nestačilo zvolit jinou cestu.
Jsou všude. Pronásledují nás. Dohánějí.

"Tam!"

Vykřiknu, když si všimnu, že se v dálce zvedá kouř z komínů.
Vesnice.
Záchrana.

Nezaváhá, když sjedu z cesty.
Nejrychlejší cesta vede přímo.
Následuje mě a já opět žasnu nad tím, jak moc mi důvěřuje.

"Sesednout! Rychle!"

Popadnu uzdu. Kopyta klapou po kamení, když koně vedu do stodoly.
Schovat se. Doufat.

"Kde to jsme?"
"Nemám zdání."
Vrtím hlavou. Rozhlížím se.

"Dovolte, abych dámě odpověděl," ozve se za námi cizí mužský hlas a cvaknutí nabíjející se zbraně. "Jste ve stodole místního zámečníka."

Na tom místě byla absolutní tma.
„Haló? Je tu někdo?“
Slepé šátrání.
„Kde jste? Nechtěl bych vám...“
„Auuu! Surovče!“
„... šlápnout na...?“
„Na ruku!“
„Omlouvám se. Že je tu ale pěkně těsně, co?“
„Hmmmm...“
„Jmenuju se Paklíč. Bořivoj Paklíč. Ještě před pár minutami jsem býval zámečník.“
„Já jsem Vodomila Pokorná. Než jsem se dostala sem, uklízela jsem u těch střelených mágů na Neviditelné univerzitě.“
„Jak dlouho tu jste?“ Jedna ruka se pomalu a nenápadně sunula do tmy.
„Příliš dlouho.“ Druhá ruka ji opatrně chytila.
*
Zavazadlo se zazubilo.
Právě zjistilo, že když předstírá, že se nemůže otevřít, dostane k obědu chutného zámečníka.

“There is no key to art. It is locked in a room, or a garden, which ordinary people aren’t allowed to enter. All they can do is to peep through the keyhole if they are lucky. Artists are like locksmiths, carefully playing with... pins and sticks and all those tools they have until the door clicks and sighs and all the beauty spreads itself before them...”
“Shut up, Basil, will you?” Wotton drank up his glass and was about to leave. “Don’t you see that your work of art here,” he gestured towards Dorian, “needs his locksmith, too?”

Cyrus Smith se rozhodl strávit odpoledne s Cecily Carmodyovou. Sestrojil jí totiž nový ampérmetr.

Našel ji bezradně stát před domem.
„Co se stalo, drahá?“
„Představte si, ztratila jsem klíče a rodiče jsou pryč. Pane Smithi, nebyl byste tak laskav a nesehnal zámečníka?“
Cyrus Smith vycítil příležitost získat její obdiv.
„Posečkejte, pomohu vám sám.“
Rozeběhl se domů. Ještěže včera vyrobil ten nitroglycerín!
Vbrzku byl zpět. Slečna nedůvěřivě sledovala jeho počínání.
„Jste si jist…?“
„Jen trochu ustupte.“
Ozval se výbuch a rázem byly vyraženy nejen dveře, ale i okna okolních domů.

Cyrus Smith strávil večer na policii.
Slečna Carmodyová se studentem filozofie.

Pracují usilovně a práce jim jde od řetízku. Společně ostatním pomáhají získat tu správnou strukturu a tvar. Procházejí jimi různé řetězce tvořené šroubovicemi, listy a dalšími útvary a získávají tak ten vhodný tvar zámku či klíče, tolik potřebný pro jejich funkci.
Také je samozřejmě navštěvují v práci - to když se nějakému ta struktura trochu pokazí a potřebuje pomoci složit zpět do nativního tvaru. A když je příliš teplo, zima či jiné nevhodné  buněčné podmínky, i oni zvýší svou aktivitu, aby správně fungovaly životně důležité procesy.
Tyto velmi specializované bílkoviny, chaperony, po dobu své existence vědí jen kde a jak pomáhat...