DMD č. 19 pro 19. 4. 2013. Téma: Zámečník

Standardní procedura znamená sterilně bílou místnost, pokyn ke svléknutí a teploměr do pusy. Všechna čísla mám v normě, jen srdce neklidné.
„Mě už ten hlas netrápí,“ zkouším to.
Sestra se usměje.
„Poslyšte, celé to byl experiment. Ve skutečnosti jsem v pořádku.“
Pobavení z absurdnosti situace mě opouští, začínám panikařit.
„Jak dlouho tu musím zůstat?“ naléhám.
„Dokud se neuzdravíte.“
Končím mezi paranoidními schizofreniky.

Devatenáct dní poté – propuštěna pro dočasné vymizení příznaků nemoci – volám zámečníka k Davidovu bytu. Mám strach kvůli jeho slabému srdci, ale ještě víc zuřím…
Není doma a já se uchechtnu. Tentokrát zním poťouchle já. Jeho totiž ještě nepropustili.

Nikdo nevěděl jak. Nikdo. Ale jednoho dne se událo, že když slunce vycházelo, brána Neviditelné univerzity byla zavřená. Čarodějové na půdě Univerzity byli celí nesví. Čarodějové za dveřmi Univerzity byli celí nesví. Studenti z toho měli psinu. Arcikancléř šílel. Knihovníkovi to bylo jedno, možná se někde v koutku duše strachoval ohledně zásoby banánů.
Před bránou se nakupil dav mágů. Ani sebevětší kouzlo nefungovalo. Pak se davem začalo šířit jedno jediné slovo: "zámečník". Univerzitní zámečník se ven dohrabal až kolem poledního s těžkou opicí (nerozumějte knihovníka, to je lidoop) a děl, že ty panty potřebují pořádně promazat. A tak i udělal.

Když neúprosný vlek událostí v roce šestadvacátém Tamaru docela schvátil, své činy nemohla příliš rozmýšlet. Napjatá atmosféra v domě, postupné odtahování přátel a nepříjemné dotazy chladných důstojníků její mysl plně zaměstnávaly, stejně jako později snaha rychle vystrojit svatbu, aby ještě na jaře odjela z Petrohradu.
To, že se upsala do služeb nově vzniknuvší carské tajné policie, bylo dílem víru okolností, ospravedlněným výmluvami o věrnosti Carovi a nemožnosti výběru.
Až později, když klečela před ikonou a pohled na kvetoucí jívu všechny výmluvy odplavil, jí došlo, že se stala jedním ze Lvových žalářníků stejně, jako kdyby na jeho cele sama kovala zámek.

Seděli na schůdcích maringotky s džbánkem vína. Na poličce vedle nich ležela kupička klíčů od beden s rekvizitami. Herci se otravovali: takový nádherný večer, a oni tu musí hlídat.
"Tenhle," vzal satirik do ruky jeden zakroucený rezavý, "mi připomíná slavnou Marii Stellu. Spousta ozdobiček, užitečnost žádná."
Cvrnk, a klíč opsal krásný oblouk a zapadl do trávy.
"Tento," pravil tragéd, "jest podoben správci scény. Těžký a nemotorný, avšak obtížně zničitelný."
Cvrnk.
Akrobat uchopil masivní klíč barokních tvarů. Uklonil se mu. Naznačil ňadra... míchání v hrnci... plácání utěrkou.
Cvrnk.
"Zatracená bando šaškovská!" zaklel principál. "Koukejte zas všechny sesbírat! Copak jsem nějaký zámečník?"

Ne, ne, ne!!! To fakt ne, že to není pravda? Hledání klíčů byla nejdřív docela sranda, hahaha, zapomněla jsem je doma. Klíče ze zaměstnání, kancelář, budova a hlavně trezor.
Doma nic. To už mě pomalu zachvacovala panika, ale naděje pořád žila. Byt obrácený několikrát vzhůru nohama, taky prostor před domem, auto, všechno. Katastrofa měla název "odvrtání trezoru". Problém byl, že jsem nedokázala sehnat zámečníka ochotného k takovému úkonu. Pak se podařilo, přišel, rozsvítil, zasednul, vytáhnul nádobíčko a trezor za nějakých 60 tisíc byl během pěti minut otevřený. Vysolila jsem tři tisíce, pěkně poděkovala a klíče, tak ty nosím na krku!