Moje články

Jetřich se zoufale modlil, ať Kazi stojí při něm. Obklopovala ho hrubá masa šedého kamene. Tak strašně tvrdá! Škvíry, kterými se snažil proniknout, byly příšerně úzké. A ostré. Jako naježené bodáky. Hlavně se držet pohromadě! Každým pohybem se neviditelné chodbičky zužovaly. Braly mu dech. Kámen se zuřivě vzpíral a odmítal ho propustit. Zalkne se. Jetřichovi došlo, že hrůza může mít i hmotnou podobu. Nepřátelský kámen ho rozdrtí.
Pozdě se proklínal, že nechal tak pitomě vyhecovat, aby zkusil kouzlo průniku hmotou. Nechtěl couvnout a teď je s ním konec.
Když zdí otřásly spásné údery majzlíku, znělo mu to jako andělské zvony.

Fandom: reklamy
Úspěšná dynamická osobnost? Ano, jste to Vy! Využijte víkendové kursy asertivity.
Luxusní rychlý vůz? Božská dovolená? Nezapomenutelné Vánoce? Proč ne?
Stačí jedno škrtnutí perem a dům snů bude jen Váš! Neváhejte, podepište ještě dnes!
Pohodu Vašeho domova zajistí extra savé plenky pro děti a vyvážená strava pro Vaše mazlíčky!
Používejte epilační krém, zářivou barvu na vlasy a úsporný prací prostředek!
Zbavte se stereotypu a Vaše intimní chvíle budou bez chyby! Konzultujte sexuální koučku!
Profesionální vizážista Vám poradí, jak být atraktivní za všech okolností.
Užívejte tablety proti stresu!
Zlikvidujte celulitidu!
A propó, máte životní pojistku? Pak Vaše štěstí nezkalí ani zubatá.

Stovky let ho tížily stále víc. Jednoho dne se obr Vincenc pohodlně uložil v opuštěném údolí, zavřel oči a usnul navěky. Jeho tělo časem zakryl prach a hlína, uchytily se rostliny, vyrostly stromy.
Později přišli lidé a rozhodli se na příhodném místě chráněném vysokými horami založit osadu. Vesnice se rozrůstala. Změnila se v kvetoucí městečko, potom ve výstavné bohaté město s domy z bílého kamene, mnoha kostely a honosnými paláci. Obchodníci i návštěvníci se sem sjížděli ze všech stran. Město platilo za nejbezpečnější na světě. Obři žijící v okolních horách ho pečlivě střežili.
Byli na svého předka Vincence velmi pyšní.

Fandom: Budeč. Liškomágové
A/N: tentokrát fakt přímo výstavní BJB
Chladný vlhký vítr v nepravidelných poryvech stoupal od Vltavy nad vyšehradskou skálu. Nesl s sebou šedavý zápach pošmourného dne, sazí a špinavého rozpuštěného sněhu. Občas z tlumeného hučení města vytrhl řinčení tramvaje nebo náhlé zaskřípění brzd. Někde v dálce smutně zaklinkal zvon a holé větve se rozhoupaly ve stejném rytmu.
Evžen nastavil větru tvář. Pro něho přinášel vůni svobody a vytouženou úlevu z volného prostoru. Cítil ve vzduchu teplo z komína, Radčin smích a lehounký závan mateřídoušky. Jiskřičky rozptýlené magie hnané větrem k nízkým oblakům.
Evžen ještě netušil, že přináší i bolest, strach a zoufalství. Těšil se domů. Varování nevnímal.

Neměla to jednoduché. Ivan i Zdeněk byli hodní. Jen se okolo nich děly podivnosti, které prostě nedokázala vyjasnit učitelům, kolegům v práci ani příbuzným.
Třeba dneska. Kluci měli volno, tak je vzala s sebou na nákup. Sotva zamířila s košíkem mezi regály, už to bylo. Přísahala by, že se obrtlíku u skleněné krychle plné hraček ani nedotkli. Jak je možné, že se vzápětí z roztrhané nádoby všechno sypalo? Něco jako plyšový žalud jí přistálo na hlavě!
Takhle už to vážně dál nejde. Rozhodla se přece jen znova spojit s tím člověkem, co ji přesvědčoval, že kluci patří do čarodějnické školy.

Na koberci ležela mrtvá žena středního věku. Z její tváře ještě nezmizel výraz hrůzy.
Velitel vyšehradských strážníků Kadrnožka významně nasál vzduch a zakabonil se na pochůzkáře: „Kvůli tomuhle mě sem vláčíte?“
„Ale pane…“
„Mandlová vůně! Každé děcko pozná cyankáli, chlape!“ zařval Kadrnožka. „Copak je normální otrava naše věc? Primitivní vražda je případ pro obyčejnou policii! Koukejte upozornit je!“
Nešťastný strážník se pozdě proklínal, že nezavolal rovnou čarodějnickou kriminálku. On totiž zahlédl ožehnutí od smrtící kletby na opěradle křesla. Bude horší velitele poslechnout nebo neposlechnout?
Bezděčně popadl láhev Amaretta na stole, přihnul si a na vteřinku zalitoval, že fakt otrávené není.

Letní noc je nezvykle tichá. Studenti před pár dny zmizeli, jen prastará lípa na nádvoří tajemně šeptá vlaštovkám do snů. Otevřené okno vrhá do její koruny měděné odlesky.
Na dubovém stole hoří voskovice. Profesor roztržitě prohlíží pergameny, pak si unaveně promne oči, svitky odloží a srovná své poznámky. Má pocit, že rozluštění záhadného písma je na dosah, ale už se nedokáže soustředit. Pro dnešek dost.
Vstane, aby se protáhl. Zaslouží si příjemnou tečku za náročným dnem. Sáhne do skřínky pro baňatou láhev. Když do poháru hebce steče sladká jemně kořeněná medovina, pracovnou se rozlije neodolatelná vůně. Slastně usrkne první doušek.

Fandom: Bulvár
A/N: Berte to jako výkřik zoufalství nad příšerným tématem.
…dnešní single žena držící dietu přijme i vydá za den méně kalorií než vdaná žena s pěti dětmi před sto lety.
…muži si obvykle vůbec nevšimnou, jaké má žena boty. Žena boty jiné ženy vnímá. Stejně se choval i náš praprapředek.
…lidé, kteří preferují stejnou hudbu, mívají podobný vkus. Zjištěno pomocí dotazování u respondentů obojího pohlaví.
…člověk 1500x za život někomu podá ruku. Obvykle pravou.
…dle dosud nepotvrzených výsledků výzkumu se hezcí lidé líbí víc než lidé oškliví.
V současné době britští vědci pracují na náročném projektu zkoumání vlivu zpráv o výsledcích práce britských vědců na průměrnou úroveň inteligence obyvatelstva.

Poprvé vstoupili do zděděné vilky jako noví majitelé a spokojeně se rozhlíželi. Prastrýček dům udržoval v dobrém stavu a moderní stroze elegantní zařízení lahodilo jejich vkusu. Až na jeden detail.
„To je ten vzácný obraz, co se podle závěti musí pečlivě opatrovat?“ zeptal se muž nevěřícně.
Hladká malba v sádrovém rámu představovala zlatovlasou bledou dívenku v bělostných krajkových šatech. Líbezně spočívala na jasně zeleném pažitu a v jemných ručkách držela povadlou růži.
„Odporný kýč,“ prohlásila žena rezolutně. „Půjde do bazaru.“
Muž souhlasil. Vydali se zkoumat další místnosti.
Nevšimli si, že mrtvá princeznička otevřela nebesky modrá očka. Zatvářila se velmi zlověstně.

A/N: Obávám se, že mě zas napadl silně okrajový fandom. A ještě k tomu jsem poprvé v životě spáchala slash.
http://www.youtube.com/watch?v=nY6EHiX-S8I
Vyznat city Andrému nebo Pierrovi byla hračka… Teď je všechna duchaplnost v háji. Adrian sbíral odvahu zatraceně dlouho a už se ani nedokázal bavit ironií situace.
Až to z něj konečně vypadlo. „Miluju tě,“ šeptl nesměle. A jako na potvoru měl music box zrovna pauzu.
Eva vzala nejdůležitější sdělení jeho života vážně a smutně na vědomí. Potom odešla marně snít o tom chlapovi, co… ehm… radši taktně pomlčet. Ozve se jako vždycky, až se zas bude potřebovat vypovídat nejlepší kamarádce. Do prdele, proč se zrovna on musel zamilovat do ženský?
Chtělo se mu brečet. Aspoň že tohle si dovolit může.

Byl jednou jeden král a ten měl jedinou dceru na vdávání. Jednoho dne princezna beze stopy zmizela. Král nechal rozhlásit, že kdo ji zachrání, dostane princeznu za ženu a k tomu půl království.
Mnoho princů se snažilo, ale marně. Jako poslední se přihlásil zdatný junák Honza.
Dostal od krále peníze, buchty od mámy si svázal do ranečku a vydal se na cestu. Putoval dlouho přes hory a doly, všude se vyptával, ale žádný o princezně neslyšel. Strastiplná cesta ho už začínala unavovat. Nohy ho bolely, peníze se rozkutálely, buchty od mámy dávno došly a pomalu přestával věřit, že to marné trmácení světem k něčemu je.
Jednoho dne zabloudil v hlubokém lese. Začal si zoufat. Vtom spatřil v dálce světélko a pustil se za ním.
Přišel k chaloupce, kde žila čarodějnice. Nebyla to žádná stará ježibaba, ale dobře zachovalá čtyřicátnice, která Honzu mile uvítala. Nachystala mu k večeři výbornou pečínku, nabídla džbánek dobře vychlazeného piva a nakonec natřásla prachové peřiny. Lahodné jídlo a měkká postýlka ho u vlídné čarodějnice čekaly každý den. Blažený Honza princeznu úplně pustil z hlavy. Vzal si za ženu čarodějnici, a jestli neumřeli, tak tam žijí dodnes.
Král zůstal bez dědice a po jeho smrti vyhlásili republiku.

Konečně měl Evžen vyčerpávající úkol za sebou a mohl se přemístit do své ulice.
Noc pokročila, půlnoc minula před pár hodinami. Unaveně se loudal podél temných fasád. Očistit ten strašidelný dům a usmířit zoufalého ducha bylo těžší, než čekal. S tak silnou negativní energií se setkával spíš výjimečně. Před pár lety to bylo utýrané dítě, to bylo příšerné. Tentokrát zase základy stavení vypáleného žhářem, celá rodina tam zůstala… Cítil se jako vyždímaný hadr a oči měl ještě plné stínů.
Z oken jeho domu se linulo měkké přívětivé světlo. Xénie nespí a čeká.
Pousmál se a spokojeně zaškrábal drápky na dveře.

V mechu leželo jako hromádka neštěstí drobné zrzavé tělíčko s hlubokou rozervanou ranou v hrudníku.
„Kdo se opovážil zabít lišku?“ vydechl Martin Rapos zděšeně. „Tady u nás?“
Evžen něžně přejel dlaní po rezavém kožíšku a zamračil se: „Ukradli jí srdce.“
„Zaživa?“ zděsil se Martin. „U krále Zikmunda, k čemu?“
Evženovou hlavou prolétla strašlivá vzpomínka na okamžik, kdy sám stěží unikl stejné příšerné smrti. Liščí srdce jako jádro ničivé magie… Takže doufal marně. Zběsilé vraždění zdaleka neskončilo.
„Spletli se,“ řekl zachmuřeně. „Tohle byla obyčejná liška. Příští oběť bude liškomág.“
Nebe se náhle zatáhlo hrozivě těžkými mraky. Na stromě skřípavě zakrákal havran.

A/N: Tohle asi nikomu nic neřekne, protože dobrodružství pana Auťáka bohužel nějak upadla v zapomenutí, ale bývala to oblíbená četba mého dětství, takže to sem dávám jednak ze sentimentu a druhak protože mě nic jiného nenapadlo.
Ukrást tu ikonu byla hračka. Překvapeného kustoda nechali za sebou a venku naskočili do připraveného bavoráku.
Pracovník muzea nastoupil do předpotopního vehiklu s pomačkanou karosérií a nastartoval. Vtip roku.
Pobavený řehot jim vydržel do chvíle, kdy se směšné auto vynořilo v nejbližší zatáčce. Řidič sešlápl plyn k podlaze. Za šíleného řevu motorů a skřípění pneumatik se řítili k jezeru. Tam čeká motorový člun a spása.
Vehikl zpomalil, vjel do vody a triumfálně je obkroužil. Vzdali to. Co když má i těžkotonážní dělo.
„Jmenuji se Tomáš a jsem pracovník ministerstva kultury,“ představil se zdvořile muž za volantem. „Pro přátele pan Auťák.“

http://www.youtube.com/watch?v=HAi11eRjqtA&feature=related
Bezvýznamný podvodníček, zloděj a pasák Dédé bez odporu nastavil ruce a čahoun se sluchátky kolem krku přichystal pouta.
Když Dédého odváděli, ani se neohlédl. Komisař Palouzi se pod svými nerozlučnými černými brýlemi ušklíbl skoro soucitně. Co naplat, holka, tak to chodí, nejsi přece včerejší.
Nicole ochromeně zírala, jako by se neměla už nikdy pohnout. V uších jí znělo nakřáplé sentimentální blues. Na střechu jejího otlučeného autíčka bubnoval déšť a po špinavém okénku se řinuly proudy slz. Tupě bolavá prázdnota stékala na šedivou dlažbu a plnila kanály.
Doposavad byla Nicole jen obyčejná děvka. To až komisař Palouzi z ní udělal kurvu.

Byl ze staré školy a hrdě ctil rodinnou tradici. Klást pasti bylo pod jeho úroveň. Před svítáním vyrážel na lov s puškou s upilovanou hlavní schovanou pod kabátem.
Les poblíž Lysolaj si důkladně obhlédl a v duchu jásal. Po hajném nebylo slechu dechu, zato liščí stopy ve sněhu budily touhu po trofeji v podobě pěkné kožešinky.
Ten lišák si snad hraje na živý terč. Stojí a tváří se jednoznačně znechuceně. Mávne tlapkou.
Kulka šla pánubohu do oken a divoká smršť zmrzlého sněhu, větví a kamení převrátila les vzhůru nohama.
Puška zůstala v křoví. Pytláka propustili z nemocnice po čtrnácti dnech.

Žádná ženská v celém vesmíru nenadělala tolik řečí jako Magali.
„Stála jsem tři hodiny ve frontě.“
„Zas nejde proud.“
„Kdy konečně spravíš to kolo?“
„Nieves chtěla celých deset pesos za dva zelené banány.“
„Je vedro.“
„Kdybys byl předloni využil to pozvání od švagra…“
Před měsícem Magali utekla se sousedem do Miami.
Srpek měsíce plul jako lodička mezi jiskřícími hvězdami a cvrčkové na listech mangovníku zběsile řvali.
José se zhoupnul v křesle, potáhl z cigára, a když hvízdl na kolemjdoucí mulatku, znělo to jen maličko smutně.
Snad se Magali daří na opačném konci vesmíru dobře. On už si vybral svoji konečnou.

V noci se les změní. Černé neklidné stíny matou. Kořeny chytají za kotníky, kameny se zrádně protáčejí pod nejistou nohou. Pavučiny se otírají o tváře. Větve se podivně kroutí, sklánějí se blíž a člověk rozumí i nerozumí šepotu listí. Tehdy se do mysli vplíží strach a srdce se sevře úzkostí.
Moderní racionální člověk však nepodlehne. Divoká zvěř se tu nevyskytuje a pohádky o strašidlech jsou k smíchu.
Vždyť není sám. Probliklo modré světýlko. Pohybuje se. Někdo si tam svítí mobilem.
Zahvízdá, aby na sebe upozornil, a klopýtavě zrychlí.
Později se najde na okraji bažiny ztracený klobouk a taška s notebookem.

Nejvyšší čas otevřít dům dokořán a vpustit dovnitř svěží vzduch. Zahnat hřejivým sluncem zimní chmury. Vysmýčit pokoje, strhat pavučiny, provětrat peřiny a vydrhnout podlahy. Vybrat starý popel z krbu a vycídit petrolejky. Vyleštit okna a pověsit čerstvě naškrobené záclonky.
Na stůl dát čistý zelenožlutě kostkovaný ubrus.
Vyzdobit dům březovými větvičkami, aby přinesly do domu zdraví, sílu a pohodu. Přidat jehnědy na ochranu před zlou magií a zlatý déšť jen tak pro radost. Obarvit vajíčka jako symbol nového života.
Xénie energicky vymetla z kuchyně další kupičku zrzavých chlupů. Už se vážně nemohla dočkat, až budou mít letošní jarní línání za sebou.