Moje články

Nepamatoval si přesně svůj pobyt zde. Dny byly jedno. Tady v pekle, musel bojovat o holé přežití, zjistil, že celé tělo je zbraň, kterou může cokoli zabít.
První část mise proběhla hladce, tým dostal odsud rukojmí v bezpečí, ovšem než mohla přiletět druhá helikoptéra vyzvednout jednotku, kdosi je všechny postřílel. On přežil.
Začal osamělý boj. Doufal, že ho zachrání.
Tušení ho nezklamalo. Najednou slyšel hučet motory. Konečně ho našli! Záchranný tým byla.. velký šok… jeho bejvalka!
„Alice, co tady děláš?“
„Zachraňuju tě, Ericu, šéf mi dal pokyny.“
„Děkuju, mohl bych se trochu prospat? Nespal jsem snad celé týdny.“
„Povolení uděleno.“

Gallifrey, jedna z mála nejmocnějších planet všech galaxií. Její národ se pyšní dalekosáhlými znalostmi. Od cestování v TARDIS, až po prostou hierarchii. Jedna oblast jim pořád činí potíže. Vyrovnanost pohlaví na důležitých postech.
Muži jsou vládychtiví, co ženy? Také mají rády moc. A tak, aby nedošlo k nějakým roztržkám, dali muži možnost ženám být jako oni.
Pro ženy to byl signál. Uchopily šanci, začaly být smělejší. Toto uspořádání nevydrželo dlouho. Muži se bouřili, ženy intrikovaly. Hrozila válka mezi pohlavím, vypadalo to kriticky, když tu zasáhl Rassilon, urovnal spory, vše se vrátilo zpět. Toto období je všem známo jako ‚Probuzení moci‘.

V přístavu bylo rušno. Obzvlášť jedné lodi se věnovali více. Měla se pokusit doplout až na samou hranici známého oceánu a ještě dál.
„Slečno, je to dobrý nápad se ‚Zimní královnou‘ posílat zrovna jeho?“
„Ano, věřím mu. Sám se nabídl.“
„Sluhové jsou…“
„Některé věty je lépe nedokončovat, zdůrazňoval otec.“
„Chápu.“
„Paní, připraveni vyplout,“ oznámil muž, sestupujíce z lodi.
„Budeš mi chybět, Kale.“
„Vy mě také, paní.“ Rychle ji objal, něco zašeptal, bez ohlednutí bleskem zmizel na lodi, dlouho zadržoval slzy.
Za pár minut byla loď už v obzoru. Na molu stále stála žena, hledíc na loď, plakala. „Také tě miluji.“

„Sarah Jane, můžeš. Je to tady!“ zazubil se muž za konzolí, neskrýval radost.
„Copak?“ zajímala se s obavami, když vcházela za ním ze svého pokoje.
„Dnes se zrodí moje planeta. Žádný Gallifreyan nespatřil její vznik. Podle Rassilona to byla pořádná pecka.“ Informoval Doktor.
„Fakt? Tak to si nenechám ujít,“ kývla směrem ke skeneru.
„Ani já.“ souhlasil.
Po dvou hodinách, kdy se nic nedělo, začínal mít obavy, zda přistáli správně. Loupl po ní očima. Byla na ní znát netrpělivost. Už byl nervózní, že opravdu jsou jinde, když vtom lodí projela šílená turbulence, následovaná další.
„To byla pecka.“
Skener ukazoval neuvěřitelnou podívanou.

Probudila ho tepavá bolest. Zamžoural do oslnivého světla. Otočil hlavou doleva, poté doprava, okamžitě ho zalila vlna nesnesitelné bolesti břicha. Zařval. Hořel zevnitř.
„Jak je na tom, sestro?“
„Špatně, všechny hodnoty jsou děsivě vysoké.“
„Musíme operovat. Hned!“ sestra odběhla splnit rozkaz.
„Sedmička je volná.“
„Do práce.“
Pomalu si začal vybavovat, co se stalo než takhle skončil. Postřeleně! Zase!
Byl na citlivé zahraniční misi. Měl schůzku s místním kontaktem. Zjistil, že jde o ženu.
Když vtom do restaurace vpadli tři muži, začali bezhlavě střílet. Nepřemýšlel o tom, zaštítil kontakt svým tělem. Zbloudilé dvě kulky našly cíl…
Většího sebevraha mezi agenty nenajdete!

Miluji pohled na měnící se les, když Noc přebírá svoji právoplatnou vládu nad Dnem. Stíny Temna se prodlužují, získávají na síle, kdežto síly světla opět sklání svoji hlavu.
Vmísím se mezi stromy a nechávám se unášet stíny, které mě vedou. I bez hudby tančím svůj odvěký tanec se stíny.
Ach, ty barvy přecházející z jasné žluté do krvava. Pohled pro Bohyni. Pohled pro mé nenasytné oči, které se té krvavé scenérie nemohou nabažit. Ještě víc je láká temná čerň, jenž dává prostor pro mě, aby skryla, to, co se bojím během panování světla vyzkoušet, či udělat. Čerň je mým spojencem.

„Kam jdeme?“ zajímal se Tommy.
„Klub dobrodruhů, máme schůzku,“ prozradil John Taylor.
„Cože? Pustí nás?“
„Walkera s hostem musí.“
Strážný je pustil, nechtěl žádné scény. „On je pod úrovní Klubu.“
„O čem to mluví?“ ptal se Tommy.
„O tomhle,“ ukázal John na stůl, kde se bezuzdně cpal Mrtvý chlapec, až kousky jídla létaly kolem. „Je nejnovějším členem Klubu.“
„Nekecej. Co proved?“
„Zabil dva Golemy holýma rukama.“
„Frajer.“
Z dálky slyšeli jak si Chlapec pochutnává.
„Ham, ham. To je žrádlo,“ pochvaloval si jídlo, přestože byl už dlouho mrtev. „Vítejte, máte hlad?“
Přešla je chuť při pohledu na něj. Zavrtěli sborově hlavami.

„Víš, že je tohle riskantní?“ zajímal se Semen Korčaško.
„Prdlajs, kdyby bylo, beru si sebou flintu a další zbraně.“ klidnil svého kamaráda, Jakub Vandrovec.
„Tak proč si sebou bereš samohonku?“
„Na trénink, dneska večer je velký turnaj v pití vodky.“ Pochlubil se Jakub, jistý si vítězstvím.
„Hlavní cena?“
„Pětiletá zásoba vodky.“
„Tak to zní lákavě.“
„Budu mít šanci porazit Bardaka, klidně by se mohl otrávit alkoholem.“
„Při tvém štěstí se otrávíš spíš ty,“ pošťuchoval ho.
„Nech si toho, nebo na tebe vezmu černou slepici.“ varoval ho mírně.
„Vítejte na dnešním Padesátém turnaji s podtitulem ‚Nad propastí aneb Pijte s mírou…‘“

„Udělal jste to zase,“ stěžoval si mladík v kiltu, když se dostali bezpečně do lodi TARDIS.
„Cože? Udělal co?“ ptal se nechápavě muž v nepadnoucím obleku.
„Vy víte, co mám na mysli,“ založil si ruce a zamračil se.
„No tak dobře, zařídil jsem to, protože jsem zjistil znepokojivou věc.“
„Jakou? Měl jste vůbec právo takhle zasáhnout?“ ujišťoval se, věděl o jeho původu.
„Měl, z důvodu pevného bodu v čase. Když je něco dané, musí se to stát bez ohledu na to, zdali to chceme, nebo ne.“ prohlašoval muž.
„Ten atentát měl být?“
„Ano, Sarajevo je pevný bod, jako sedm ran.“

Wesen – pojmenování několika různých ras zvířat, kteří se takhle označili. Je jich opravdu velká spousta druhů jako jsou Blutbaden, Fuchsbau, Bauerschwein, Hexenbiest, Eisbieber, Klaustreich, Demonfirer, Siegbarst, Huntjaeger, Mantichor apod.
Nepoznáte je, nechtějí, abyste je viděli. Zjeví se pouze tehdy, když sami chtějí. Tuto schopnost vidět mají jen Grimmové (via str. 10), když provedou proměnu. Proměna = Vooge (via str. 4).
Z většiny nemusíte mít strach, neublíží vám. Chtějí žít v míru, jako my.
Žijí po celé zeměkouli. Takže je pravděpodobné, že bydlíte v jejich blízkosti.
Mají také svůj Sněm, kde se řeší zločiny proti jejich Zákonům. Po porušení následuje trest. Zabitím.

„Pusťte mě!“ křičel mladík.
„Ticho! Vězňové nemají právo na nic!“ ozvalo se ode mříží.
„Nepatřím sem! Patřím už jinde. Moje nová paní je úplně jiná. Nic nevíš o Vnějším světě. Je tak krásný, svěží.“ Snažil se vysvětlit důvod, proč by zde neměl být.
„Vlastní tě přece náš pán, nikdo jiný!“ s těmito slovy dráb opustil místnost.
„Neeeee! Chci pryč! Chci za svoji paní, prosím.“ Žadonil, až začal plakat. Samým vyčerpáním usnul.
Když se probudil zjistil, že je někde jinde, ve známém prostředí. „Paní? Něco zlého…“
„Pšt, jsi v bezpečí. Jsem u tebe,“ konejšil ho medový ženský hlas.
„Jsem zase doma.“

„… koluje mnoho báchorek o námořnících. Drsní, agresivní, zarostlí, páchnoucí od nemytých těl, hrubiánští, mají sklon nadmíru pít, navštěvující vykřičené domy, protože jejich ženy jich dávno opustily. Kdo by taky chtěl mít za manžela takového člověka? Nikdo se zdravým rozumem.
Jedna zkazka není tak známá. Mezi samotnými námořníky koluje báchorka, ti kdož se upsali Ďáblu, pláčí rum. Zveme to Prokletí. Deset let brečíte rum a pak vás ten rum zabije, když dohoda dojde naplnění. Prostě brečíte a brečíte, až všechny tekutiny neopustí vaše tělo. Moje smlouva končí zítra. Bože, smiluj se nade mnou… “
- Úryvek z deníku kapitána Bludného Holanďana, Barenda Fockesziho

„Škoda, že Rose chybí,“ povzdechl si Doktor, když běžel týmž místem, které si myslel, že je správné. Kde? Jak?
Sonický šroubovák byl k ničemu, ukazoval samé nesmyslné údaje. Kompas nemíval. K čemu taky. Dokonce jeho smysly ho zradily.
Měl kolem sebe jen vysoké zelené, hnědé a žluté stěny, které jakoby nikam nevedly.
Věděl o labyrintu, ani jedna Logika mu nepomohla najít cestu.
Běhání brzo unavilo, chůze byla pomalá. Lezení zbytečné. Plazení nudné. Znovu běžel, stále bez výsledku.
Pomalu se vzdával. Opravdu.
„No ovšem!“ usmál se svému nápadu.
Chvíli předstíral, že se chce odsud dostat, pak nastal jeho čas…
Čas Doktora.

Kolikrát jsme my autoři nechali své postavy zemřít? Na to nezná nikdo přesnou a jasnou odpověď. Proč je vlastně tak rádi zabíjíme? Kvůli potěše ze smrti? Přitahuje nás jako světlo můru? Nebo z toho, že jejich smrt nám dává moc nad jejich životy a jsme tedy Bohové?
Smrt bývá různorodá od uškrcení, utopení, rozežrán jakoukoli nemocí, otrávení, umučení, přes oběšení, upálení, čtvrcení, rozsápání, vybuchnutí, sežrání, zastřelení, pohřbení zaživa až po ty nejdrastičtější metody jaké my autoři dokážeme, či jsme schopni, vymyslet. Jak kdosi kdysi trefně poznamenal, fantazie se meze nekladou.
Jste tedy připraveni, aby naše Mary Sue zemřela?
Já ano.

„Nemůžeme je opustit!“
„Promiň mi.“ Nedořekl, když rychlým pohybem ruky zasáhl její krk Venusianským aikidem. Starý trik, zafungoval. Zachytil bezvládné tělo, vzal ji do náruče, vstoupil s ní do TARDIS.
Položil ji do křesla v místnosti; hned vedle konzolové.
Odstartoval, sám opět přihlížel umírání další planety spolu s jejími obyvateli. Kdyby mohl něco udělat, ale zákony vlastní rasy mu zakazovaly jakkoli se vměšovat do přirozeného řádu věcí.
Za pár minut se Sarah Jane probudila, vstoupila do velína.
„Probrala ses,“ zkonstatoval.
Nečekaně zaútočila, bušila do něj pěstmi, plakala. „Ta bezmocnost mě ničí a šíleně štve, stejně jako tebe.“
„Já vím,“ vzlykla.

Obálka hlásala: „Majiteli“.
Nechápal, kdo mu může psát na tak luxusním papíře. Dychtivě ji otevřel.
Milý Alexi Morriseyi,
dovolujeme si Vás, jménem asociace Umění hostit, pozvat na každoroční ples, kde bude vyhlášen nejlepší, nejdokonalejší hostitel pro Noční Stranu. Vy jste nejvhodnější kandidát.
Doprovod bude vítán. Společenský oblek nutností, nezapomeňte vzít láhev nejlepšího vína. Poslouží jako dárek v exkluzivní tombole.
Váš Hostitel
Walker
„Exmanželka?“ zajímal se Mrtvý chlapec, když Alex kulil oči.
„Čti.“
„Průser.“
„Odmítnout Walkera nejde, jít tam taky ne.“
„Říkám průser. Vědět to ti dva…“
Náhle se v baru objevili John a Tommy.
„Záchranná kavalerie dorazila.“ poznamenal Mrtvý chlapec.

„Nezamkl‘s?“
„Zamykal.“
Opatrně vešli, z kuchyně bylo slyšet šramocení. „Halo?“
„Monroe, Rosalie jste doma. Čekali jsme vás dříve.“
„My? Mami? Co tady děláš?“
„Táta skládá postýlku. Musíme o vás pečovat, když budete rodiči.“
„Postýlku? Ale tu máme koupenou. Jak ses to dozvěděla?“
„Podle tradice jsme sem vzali tvoji. Poznám podle pachu. Jak asi myslíš, že tvoje babička všechno věděla?“
„Moc jí to nepomohlo, když ji zabil Grimm. Moji postýlku? Zbláznila ses?“
„Pokojíček hotov, i výzdoba.“ ozvalo se ze schodů.
Monroe se hnal do pokoje, ztuhl. „To snad nemyslíš vážně?“ zahřměl.
„Je to hezké, všechny odkazy na to, že jsi Blutbaden .“

Josef Bardak si lebedil na dvorku, opájel se majetkem. Na statku ve Vojslavicích byl sám, obyvatelé odjeli za příbuznými. Nemohl. Musel pracovat. Proto si také nevšiml, že se mu do chaloupky vloupali dva dědci. Zarytý nepřítel jménem Jakub Vandrovec a jeho komplic Semen Korčaško.
„Je to dobrý nápad?“ zašeptal kozák.
„Když můžeš mít za zuby pastelky ty, tak může mít i on.“ řekl potutelně Jakub.
„Dej mu je tam a mizíme.“ Odplížili se jak nejtišeji to šlo, spoléhaje na Josefovu hluchotu.
Ráno se Josef probudil hledaje zuby. Našel cosi placatého. Pastelky! „To určitě ten Vandrovec, hrát si na Zubničku! Pche!“

„Zahrajeme si hru, Rose, Mickey?“
„Micky před chvíli odešel.“
„Cože, kde je? Ta hra se musí hrát ve třech.“
„Jak jistě víš, že jste se před chvíli pohádali, tak odešel.“
„To, že jsem udělal? Není možná, i když asi jo, furt ty nálady střídám. To je jedno.“
„Ty si to nepamatuješ? Není ti něco?“ sáhla mu na čelo, kvůli horečce. „Horečku nemáš.“
„My Gallifreyané horečky nemáme. Naše srdce nás dokáží ochránit. To je výhoda, než mít jedno, ale tobě to říkat nemusím, co bude s tou hrou?“
Náhle otevřel oči a snažil se popadnout dech. Rose nikde. Zůstal sám. Zase.

„Pamatuješ na zlaté dobré časy, když jsem si nedělal hlavu, co bude zítra, ale jen s tím, co je teď?“
„Pamatuju, Johne. Až moc dobře.“ odpověděl neradostně Alex.
„Ani nevím proč jsem si na to vzpomněl.“ vydechl John nad pelyňkovou brandy.
„Taky se ti dostalo ponaučení, že to, co děláš nemá budoucnost.“
„Máš pravdu, to, že jsem utekl do normálního Londýna, žil tam, mi otevřelo oči.“
„Tohle, jo? Já myslel, že to byla Suziina kulka v tvém zadku, co ti otevřelo oči.“
„Ne tak docela, Alexi. Nyní chápu, co jsem musel zaplatit, abych byl tím kým jsem. Částí sebe sama.“

„Ty ses zbláznil!“ řvala na evidentně neschopného bratra.
„Ne, chtělo se po mě, abych to sehnal, udělal jsem to.“ Bránil se.
„Ale ne mezi bezdomovci, tupče!“
„Co jsem měl dělat? Chytat malé děti jdoucí domů?“
„Třeba. Šéf nebude nadšen.“ Usoudila sestra.
„Teď?“
„Už nic.“ po zvuku toho hlasu, nadskočili.
„Já…“ koktal.
„Udělal‘s moc dobře, takhle nás nezačnou hledat, hned, až Lov skončí, nebudeme zde.“
„Máme jich osm, stačí?“ zeptal se.
„Bude, je čas na vaši odměnu.“
„Vypadá to, že se zabili navzájem,“ prohlásil seržant Wu.
„Nicku podívej, tady je třetí pár bot.“
„Techniky sem! Známe totožnost?“
„Nic u sebe neměli.“

„Velký malér, Monroe.“
„V čem zase lítáme?“
„Potuluje se tu džin, plnící přání, pak zabijí.“ Shrnul podstatné Nick.
„Džin? Ten džin z lahve? Po mě se chce co? O Arabských Wesenech nevím nic.“
„V přívěsu jsem našel letmý popis. Potřebuju ho zastavit.“
„Zkoušel‘s etymologii? Poznej svého nepřítele, snáze ho porazíš.“
„To mě nenapadlo,“ uznal Nick.
„Nevíš, co to znamená, že ne?“ Dlouhé mlčení… „Dobrá, můj pradědeček měl knihu o Arabských Wesenech. Kam se poděla? Takže… Džin je Wesen, beroucí si energii od svého hostitele, až se nakrmí, hostitel… zemře. Smrti se nedá předejít. Jakmile vás dostane do spárů. Nemáte šanci.“

Vešli do honosně vypadající restaurace, kde bylo všechno perfektní.
„Dobrý den, rezervace?“
„Na jméno Monroe.“
„Stůl číslo sedm, u okna. Následujte mě.“
Po usazení hostů byl předán jídelní lístek. Za dalších pár minut číšník odcházel s objednávkou.
„Monroe, taková drahá restaurace, sem si mě brát nemusel.“
„Rosalie…“
„Humr na víně po vegansku pro pána. Středně propečený steak alá ceasar pro dámu. Dobrou chuť.“
Něco bylo špatně. Humr začal bobtnat, až praskl, z něho se vyrojilo na tisíce malých klepítek, které napadli vše okolo sebe…
„Neeeee!“
„Monroe, probuď se!“ třásla s ním Rosalie. „Měl si noční můru.“
„Zatraceně živou.“ vydechl úlevou.

Jsem ten, co vše Vidí už od Prvopočátku. Zažil jsem toho tolik a tolik ještě zažiji. Nejsem mlád ani stár. Přesto nejsem člověk. Pluji si vesmírem stejnou cestou. Proč neuteču? Nemohu.
Mohu ovšem říct, že za celý svůj život jsem neviděl něco tak absurdního jako je Lidstvo. Ještě víc tu rasu, co si říká Démoni. Bylo to zábavné drama, jak spolu divoce a bez pravidel bojovali. Teď žijí pospolu. JDE JIM TO! Sice ne hladce. Jde vidět určitý pokrok. Vím však, že nevydrží navždy.
Jednou se všechno rozpadne. I já. Mezitím budu dál sledovat události na Noční straně.
I Tebe.

Musela se soustředit, pokud chtěla, aby porazili nepřítele, ohrožující jejich zemi.
Dva muži, co byli s ní, nad své úsilí snažili, aby se k ní žádný útok nedostal. Sebevražedný úkol. Byla Vyvolená. Ovládala nejmocnější úder.
Ponořila se do své mysli. Představila si horu s jeskyní, kde přebývala její moc. Vstoupila do ní. Tmu rychle nahradila řada loučí, říkající kam jít. Byla zde pouze jedinkrát, v dětství.
Dveře objevivší se, otevřela, vešla, uchopila bílé světlo. Vstřebala světlo do sebe, až jí nahromadila tolik, kolik dokázala pojmout, šla dál. Pak ji najednou beze zbytku uvolnila.
Celou zemi pohltila na okamžik Bílá tma.

„Hlásím se.“
„Cože? Rušíš nás.“
„Cožpak se královská dcera nemůže přihlásit do turnaje?“
„Ne, protože ženy mají zákaz se účastnit.“
„Aha, takže ženy jsou podle tebe jen na rození dětí, praní, vaření a nemají tudíž ducha jako muži? Víš, kdo je Zlatý Lev, který porazil lorda Garrila? Já!“
„Vymýšlíš si. Tyhle informace zná každý.“
„A co je tedy tohle?“ Dvacetiletá dívka rázně hodila přes celý sál maličkou věc.
Její bratr lehce zachytil prsten. Poznal ho, projel jím šok! Jeho sestra v tu dobu, byla mimo zemi! Než se nadál ležel na zemi, u krku ucítil čepel.
„Tvůj názor, no?“
„Vyhrálas.“

Tmavá místnost. Mdlé světlo. Kulatý stůl. Tři lidé. Dva muži. Jedna žena.
„Jen se posaďte.“ vybídl je známý hlas.
„Odmítnutí znamená smrt, že?“ odhadl mladík. Místo odpovědi zněl jen smích.
Jakmile byli usazení, pouta se dala do pohybu a i struna se jim lehce zaryla do krku.
„Kdo odpoví špatně, moje lanko vás zabije. Endo Ryoko, Iwai Daigo, Tokunaga Shodai, jasné?“
„Ano.“
První otázka, která měla správnou odpověď. Ryoko byla volná.
Druhá otázka, skončila špatně. Iwai zemřel. Lanko, které mu rozdrtilo krk.
Třetí otázka dopadla správně. Shodai byl volný.
„Poslední kolo začíná! Kdo vyhraje? Muž či žena?“
Čekala poslední zkouška.

Vnímal vše okolo sebe. Mohl chodit, ale jeho citové schopnosti jakoby nebyly. Nevlastnil je. Byly mu násilně odebrány. City nepotřeboval. Byl v kleci. Útěk nebyl možný. Měl pocit, že jde jako prase na porážku. Nebylo to doslovné, ovšem velice vystihovalo jeho stav a spousty dalších. Netušil proč k tomu došlo, ani jak. Teď se nestaral. Toužil odsud vypadnout a vrátit se do její hřejivé náruče. Tento chlad se mu nezamlouval.
„Vítejte mí noví vojáci, za okamžik se připojíte k mé armádě a s vaší pomocí dobudeme tento svět. Pomsta bude velká!“ Promluvil kovový hlas.
„Teď se zahalte do náruče oceli!“

„Přes počítač jsem se přihlásil anonymně do seznamky, Cathy mi ukázala jak na to,“ zamumlal Eddie.
„Si děláš prdel. Ty a seznamka? Vždyť i atomy se tě bojí. Co potom ty ženský. Dobrá, co potřebuješ ode mě?“
„Radu, jak na ně.“
John si přihnul z flašky pelyňkové brandy.
„Zkus být sám sebou, ženský to žerou.“
„Seš si jistý?“
„U mě to funguje.“
Později
„Tak jsem tady!“ řekl ledově Eddie při vstupu a v ruce se mu zaleskla břitva. V tu nanosekundu všichni vyklidili sál.
„Vždyť jsem sám sebou, tak co jenom dělám špatně?“ dumal Eddie, zapomínaje přitom na svoji pověst.

Vše začalo nevinně. To, že vypadne sem tam nějaký systém nebylo pro něj nové, ale tohle…
První vypadl skener. „Zatracená porucha,“ zamumlal si postarší muž.
„Děje se něco?“ zeptal se ustaraně mladík.
„Jamie? Ne, nic.“
Následně vypadla klimatizace, poté všechna světla. Dokonce i konzole byla v háji. Loď jakoby se dostala do neskutečných turbulencí. Odhodilo je to na zem. Arkádní zvony daly o sobě vědět.
„Jen ty ne.“ zaúpěl muž skrčený na podlaze.
„Máme problém?“ nevnímal chlapcovu otázku. Bylo mu jasné kam se dostali.
Najednou bylo ticho.
„Právě ses seznámil s uskupením jménem ‚Les náhod‘.“
„Úžasná zkušenost.“ zabrblal mladík kysele.

„Nejsme na to už moc staří?“
„Na co jako?“
„No přece na všechno to lítání, skákání přes kdeco, přelézání plotů, běhání lidožravým lesem a to nemluvě o…“
„Poslední byla nehoda!“
„Nehoda? Ty říkáš, že ta hra na schovávanou se Cybermeny byla nehoda? Mohla jsem umřít!“
„A neumřela. Tak jaký je problém?“
„Ty! Všechno bereš, až moc lehce, co když jednou opravdu zemřu?“
„Tak uznám tvoji pravdu, stačí?“
„Ne.“
„Podívej, Sarah Jane, já žiju moc dlouho, abych si se svými nepřáteli hrál dětské hry.“
„Ty mizernej necitelnej senilní dědku! Já ti ukážu jak nebýt na věci moc starý!“
„Moje řeč, holka!“