Cesty hvězd

Milá mamut,
celý prosinec jsem čekala, co mi obyčejný život předloží za příběh, a on mě nezklamal. 21. vánoční koncert Asonance v Brně se málem nekonal. Naštěstí ten den svítily hvězdy. Ať svítí i nad Tvými cestami. Veselé Vánoce.
Shrnutí: obvyklá cesta, obvyklá sestava, neobvyklý koncert.
Varování: samosebou nebetováno, což je letos o to horší, že mám na nose starší brýle a hůř vidím. Na nové čekám už čtyři týdny. Použité fyzikální pojmy chápejte spíše jako symboly než vědecká pojmenování. Žádnému z nich nebylo během psaní povídky ublíženo a do služeb humanitně založené osoby vstoupily dobrovolně.
Pár dní před slunovratem se stmívá brzy. Nakládáme bubny a všechno to harampádí, kterým nás Honza D. dělá hlučnější a dynamičtější. Jako by průměrný reel potřeboval přidávat na dynamice a nebyl jako živé stříbro sám o sobě. Živé stříbro probuzené hlasem fléten, ušima vám vklouzne do hlavy a nenechá vás klidu.
Světla aut křižují nevrlé prosincové šero. Teplota se ochomýtá kolem nuly, cesta přes Vysočinu bude zřejmě dobrodružná. Jak jinak.
D1 se v aplikaci začíná plnit. Petr navrhuje se jí vyhnout a vzít to po okreskách. Vyhlídková jízda, když není nic vidět, to přece stojí za úvahu, pousměju se. Honza jen varuje, že nám náš náklad dá každou vymletou díru hlasitě najevo, tak abychom nedojeli do Brna napůl hluší. Petr znovu otevře kufr a s výmluvným výrazem zkouší měkkost a tloušťku brašen a obalů.
„To bys mohl projet všechny krátery na Měsíci a tohle by ani neštěrchlo.“
Zabouchne kufr. Uvnitř něco zarachotí, to se z mojí tašky vysype tamburína. Ta tak měkoučce zabalená nebyla.
*
O hvězdách
Nekonečný vesmír. Nekonečné množství hvězd a jejich světů. Putují nezměrným chladem i žárem. Zhlížejí se v mlhovinách tisíců barev. Hrají na schovávanou v temné hmotě. Cuchají vlasy kometám a sny budoucím kosmonautům.
Někde tam, u třetí odbočky vpravo za Betelgeuze jedna z hvězd neznatelně zmodrala. Sama o tom neví. Považovala se za červenou a čím dál červenější mizející po světelném spektru pryč do nekonečna, ale teď se blíží. Kam? Ke komu? K pozorovateli obeznámenému s Dopplerovým jevem. K pozorovateli nesvázanému lidským vnímáním, pozorovateli pro něhož jsou ultrafialová a ultračervená jen další možnosti. Pro nedostatek lepších termínů mu můžeme říkat anděl.
Anděl je a anděl vidí, jak modrou hvězdu náhle něco lapilo. Síla tak mocná, že si s ní pohazuje jako s pingpongovým míčkem sem a tam. Gravitace? Magie? Alkohol?
Anděli! Ohlédni se! Ach, promiň, ty, který jsi a který vidíš všemi směry. Další modrá hvězda.
Anděl je a anděl slyší, jak osud zavirbloval a okolní vesmír zavibroval. Schyluje se k třesku.
*
Asi jsem na chvíli usnula, budí mě smích.
„U Kolína je rovina,“ hlásí zrovna Petr naši polohu.
Nosívá plné kapsy hlášek a citací, nejradši mám ty historic–
Prudké modré světlo.
Náraz.
Skřípot a chřestění.
Zase ta tamburína?
A kdo otevřel okno?
A slyším buben. Byl přece dobře zabalený… Ne, to mi jen bubnuje krev ve spáncích, to je jen šok, míhání hvězd, co se děje?
Stojíme.
Za námi náklaďák. Taky náš blatník, zrcátko a dveře od auta. Samé zbytečnosti. My tři jsme celí. Celý je i mobil, který měl Petr v těch dveřích, ale voláme z Honzova.
Policii, zbytku kapely, odtahovce. Mluví Honza, Petr výjimečně mlčí, já se klepu.
Řidič náklaďáku se klepe taky, ale spíš vzteky. Kromě toho vykřikuje něco o zatracených Pražácích a je nezaměnitelně cítit.
Policie potvrzuje názor mého nosu, naměří tři a půl promile, splní si svoje a odfrčí.
Odtahovka nás může vzít jedině zpět do Prahy.
Pořadatel koncert zrušit nechce.
Telefonujeme.
A ještě.
*
O andělech
Nekonečný vesmír. Nekonečné množství hvězd a jejich světla. Tak proč je temný? Proč nezáří, když na každém místě noční oblohy může být hvězda? A proč není šťastnější, když nad každým člověkem může bdít strážný anděl?
Náš anděl mezi dvěma přibližujícími se hvězdami se rozhodl vstoupit do fyzického vesmíru. Je vázán jeho zákony. Nemůže překročit rychlost světla. Nemůže doletět na Zemi a zabránit odrazu nebeské srážky. Může jen ustoupit z místa střetu dvou hvězd. Snad mávne křídly, snad pohodí dlouhými vlasy, snad jen rozvlní hvězdný prach. Síly se změnily. Hvězdy o sebe sotva škrtnou. Okolní vesmír se rozzáří. Katastrofa se odkládá.
A světlo z nejvzdálenějších hvězd stále putuje vesmírem k nám. Možná to do konce všeho stihne a noční obloha bude zářit jasněji než za letního dne.
*
Sál je plný. Petr už se zase rozmluvil a líčí publiku, proč koncert začíná později a kde jsme nechali bubeníka. A že to dneska bude jiné. Hlavně kratší, repertoár na těch bubnech posledních pár let stojí.
Natruc osudu začínáme tradičně Barbarským pobřežím. Úvodní bubny supluju svojí tamburínou a kluci dupáním. Funguje to, i v hledišti se přidávají. We will celtic rock you, pomyslím si.
Vzpomínáme na starší písničky, nástroje improvizovaně doprovází, posluchači znají texty líp než my. Novinky zní jinak než jsme zvyklí, Honza L. si v zákulisí něco zapisuje.
Pár věcí zkoušíme akusticky, deset lidí už nějaký prostor uzpívá, zvlášť když se přidá publikum. Má to sílu. Potlesk taky.
Takže děkuju. Děkuju andělům, děkuju pořadateli, co nás přiměl přijet, děkuju divákům a děkuju i tomu bláznovi, co nás málem zabil. Ten zážitek za to stál. Zase za rok, Brno. A všichni ve zdraví!
Zdroje:
web Asonance
♪ Barbarské pobřeží
Rudý posuv
Dopplerův jev
Olbersův paradox