Služčina pomsta

Ráno raníčko služka vstala,
šátečky v uzel zavázala:
„Půjdu, má paní, k jezeru,
těm vašim harantům vyperu.“
„Nechoď, nechoď, panno drahá,
marná je práce, marná snaha.
Já měla hroznou noční můru,
ladem nech dneska viset šňůru.“
Nemá služtička, nemá stání,
k jezeru vždy ji cos pohání.
„Nedělej, má paní, drahoty,
aspoň jim přeperu kalhoty.“
Jen první košili namočila,
náhle se velice podivila.
Na paži bílé tu se skví
drápanec jakýsi krvavý.
„Pěkné prádélko páni mají,
to ale služku málo znají!“
Dneska to nebude na otočku,
vyperu teda i tu kočku.
Po lázni v jezeře zeleném,
vonět bude mýdlem s jelenem!“