Rozloučení

„Teď se nedívej,“ zavelel manželův hlas za mými zády.
Ráda jsem sklopila víčka, nechtěla jsem, aby viděl slzy.
Přistoupil, políbil na šíji, pohladil, sevřel. Jako nevěstu odnesl v náručí na lůžko.
Tak opuštěné v posledních dnech.
„Miloval jsem tě,“ zašeptal v prolnutí.
„Já tebe taky.“
Zmizel stejně neslyšně, jako přišel. Jen trochu chladu po něm zbylo.
A pocit vděku. Poprvé od pohřbu mi oči vyschly, koutky úst se prohnuly nahoru.
„Jeď si třeba ke všem čertům!“ štěkla jsem na něj, když jsme se míjeli naposledy.
Ani jsme se nestačili rozloučit, štkala jsem vyčítavě o pár dní později.
Nad jeho rakví.