Závěrečná znělka

Smích, čím víc hlasitý, víc smutku ukrývá,
veršíky veselé jak štít jsou pro duši,
co v sobě bolest má, trním se odívá,
zlámaná na kusy, nikdo to netuší.
Písničky rozmarné závoj jsou pro hříchy,
skrývá se za nimi postava vrahova,
přesto v nich ulpěl snad tklivý pláč, potichý
a slzy děcka, co nemá už domova.
Vzpomínky na mládí páří se s bolestí,
do srdce bodají dýky a jehlice,
již dávno prodal jsem své právo na štěstí,
požár plál, tekla krev ve svitu Měsíce.
V žití mém není sen, co snil bych víc,
než být zpět tím chlapcem, co nenapsal nic.