Svítáníčko

Do ložnice už proudilo slunce, ale dnešní ráno bylo stvořené pro hříšné zahálení a sladkou únavu.
A Anninu hebkou hladkou kůži a tichý dech.
Aniččinu, opravil se Richard v duchu.
Svítání jí barvilo hnědé vlasy do zlata. Jeden pramen mu spočíval na ruce a jako úzký lesklý kovový kroužek poutal jejich zápěstí.
Řasy se jí zachvívaly v posledním vřetánku snu a v koutku úst skrývala pousmání, které přímo prosilo o polibek.
Můj otec a její děd se spolu střetli v bitvě a my tu teď ležíme, nazí, na začátku čehosi nového, říkal si.
Po noci rozpaků, doteků a plachých vzdechů.