Klesání

Probudil jsem se zpět ve svém vězení. Nevěřil jsem vlastním očím, uším i nosu. Hmat jsem neměl žádný, protože mi páteř od výbuchu ještě nestačila srůst. Skutečně jsem byl zpět na lodi paní Dao, uvrhnut zpět do své vlastní klece. Fascinovaně jsem hleděl, jak si ranní slunce probojovává cestu skrze mříže na stropě. Stín klesal a klesal a klesal, a klesal a klesal, až se dotkl mé tváře. To klesání bylo skutečně dlouhé, ale protože jsem nemohl ani otočit hlavou, docela jsem si ho užil. Co taky jiného, že? Vlastně jsem ještě přemýšlel, jaký trest si paní Dao vymyslí tentokráte.