Když složité hovory

doufejme se vztahovalo k tomu snad až později. Ale ty musíš vědět, jestli jo nebo ne :-)

Dobrých pět let, ale ono to bolí i později.

Jenže tady není řeč o teorii možného ale o individuálních zkušenostech. Já například dodnes lituju, že jsem na těch "ještě pár let" kdysi přistoupila. Byla to největší chyba, jakou jsem v životě udělala.

Nechci se do toho motat, jen taková poznámečka.. myslím, že dítě to pozná skoro vždycky. Naši se přede mnou nehádali skoro nikdy. A přesto jsem vždycky věděla, že to mezi nima v pořádku není. A bolelo mě to. Pravda je, že to nakonec "nějak přestáli" a jsou pořád spolu. A teď to samý, co kdysi já, zažívají moje dvě sestry. Nechci soudit, protože rozvody jsou taky hnusná věc, i když si myslím, že život v neúplný rodině špatnej být nemusí (je rodina vůbec "úplná", když se rodiče nemohou ani cítit?), znám ve svým okolí hned několik případů, kde bylo opravdu dobře, že od sebe ti lidi odešli. Pod jednou střechou se prostě nesnesli; teď, po pár letech, spolu vycházejí dobře, vídají se, navštěvují, dětem se to snaží usnadnit co nejvíc. A já si vždycky vzpomenu na ty roky, kdy byli ještě spolu, a v duchu děkuju, že se rozhodli to už dál neprotahovat, protože takhle mají všichni - děti i rodiče - život mnohem klidnější.
Tím neříkám, že snaha o udržení vztahu kvůli dětem je vždycky špatný rozhodnutí. Jen že je to velice individuální a nemělo by se to paušalizovat.

Já bych řekla, že to není klišé. Když se dva dostanou už tak daleko, že si začnou hledat rozvodovýho právníka, tak vztah mezi nima zkolaboval a normálně fungovat už téměř nikdy nebude. A teď začíná ta otázka: existuje něco, kvůli čemu se oba dva kousnou a pokusí se oživit mrtvolu, přestože mají vysokou šanci, že z ní stvoří pouze zombíka? Jak dlouho a jak dobře tu mrtvolu dokážou držet na přístrojích?
Pár pozorování z mého okolí, široká rodina a přátelé:
- Nefunkční otec, který se bojí vlastních dětí, rodina nefunguje, leč nuceně drží pohromadě, synové se učí pohrdat vlastním otcem a čekat od budoucí partnerky, že potáhne celý vztah ona. Je to správně?
- Ona trochu fiflena a předstíralka, začala časem lézt jemu na nervy tak, že si pořídil bokovku; udrželi rodinu "do dospělosti dětí", děti se naučily, že předstírat ve vztahu a mít tam v podstatě chlad je normální; když mladší dítě dorostlo do osmnácti, rodiče prohlásili, že teď už můžou, a s velkou úlevou se rozvedli, děti byly v šoku a ještě roky vyčítaly rodičům, že jim většinu jejich dětství lhali. Je to správně?
- Dva, co měli italskou domácnost do té míry, že spolu vydrželi v jednom městě jen půl roku, pak musel jeden z nich na pár let na stáž do ciziny, ona tam prokazatelně měla šamstra, on nevím; děti měly prakticky střídavou péči. Ke konci ona velmi překvapila, protože se o něj velmi něžně starala. Je to správně?
- Dva dlouho nemohli mít dítě, povedlo se, ale on často z domu, nasadil jí domů rodinného přítele a pak se nestíhal divit, když s ním ona začala spát (a otěhotněla celkem rychle podruhé). Rozvod, ovšem nepohádali se a o společném dítěti se vždycky dohodli tak, aby dítě netratilo, dítě je má rádo všechny čtyři (včetně nových partnerů). Je to správně?
No a pak máš samozřejmě tu verzi, kdy se dva nenávidí, rozvedou a dál si vyřizujou účty via děti. Ta je známá.