Z mého života

Ve školce jsem jako poznávací obrázek dostal hnědý kbelík.
Na základce se mi smáli, že nosím brýle.
Ze střední jsem odešel, abych nemusel vysvětlovat ty neomluvené hodiny.
V zaměstnání nikdo nedocenil můj přínos.
Žádná ženská, o kterou jsem stál, si se mnou nechtěla vyjít.
Ženské, o které jsem nestál, se mnou vydržely maximálně do třetí schůzky.
V pekárně mi vždycky dali tvrdé rohlíky.
A v sáčku jablek jsem měl nejmíň jedno plesnivé.
Tak to šlo den za dnem, rok za rokem. Pak jsem umřel.
“No co,” pokrčila právě uvolněná duše rameny, “teď se to nepovedlo, ale příště to bude lepší!”