Tlapičky ne!

“Prrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr! Drrrrrbej!”
Hodná otroková. Drbe. Hladí. Hřeje. Pustím pár chlupů. V jejím životě není dost chlupů, musím se o to postarat.
Mám se dobře. Většinou. Dokud se nezavřou v ložnici. Snažím se je pokaždé několikrát upozornit, že zase udělali tu stejnou hloupou chybu. Snad jednou pochopí.
“Drrrrrrbej.”
Nevím, proč se mi pochechtává.
“Tam… ne! Nesahat!”
Bleskem je kočka z klínu pryč a na druhém konci pokoje. Ví, že se má dobře, ale vždycky to tak nebylo. Pamatuje si krabici. Svoje dětičky. Kočičí kolonii v miniaturním bytě, kde se narodila. Vypražené Prokopské údolí, kde o dvě děti přišla. Neznámá traumata trvají.