V hněvu zkroušené srdce

Před jen poslední zastávka u myslivny.
„Pane Strachu,“ otočí se Jeroným, „neusnul jste?“
„Jedu dál!“ sveřepě nevystupuje oslovený.
„Nehodlám se vám zpovídat!“ sdělí, když dojedou.
„To vás nikdo nenutí,“ neodporuje řidič, „jen to máte dál domů…“
„To by se vám líbilo,“ rozčílí se Strach, „abyste soudil jen podle zdání!“
„Nesoudím, abych nebyl souzen!“
„Na kraviny vám seru! Abyste věděl, já byl hvězda, já byl zářivá hvězda – co zářivá, nejzářivější! – ve svém ročníku, ve svém oboru, v třiatřiceti letech primářem! Nesahali mi po kotníky, sráči opatrný, když… jsem asi… přecenil své možnosti. Mělo to vyjít, muselo to vyjít, ale…“
Strach pláče.