Čtyřicátádruhá

Vrchní poněkud nejistým krokem opouští zašívárnu Slobodana Luky na Strašnické. Náhle se ve dveřích otočí a dlouze pohlédne na zjevně zdeptaného rebela Metra.

„Vždycky jsem si zakládal na svém pragmatismu, na schopnostech, které mi umožňovaly vidět věci realisticky. Takže tohle se mi neříká snadno. Přesto cítím, že ti musím říct - nezoufej, Slobodane.“

Luka se zakymácí a zachytí se veřejí dveří. Zkoumavě se zahledí Vrchnímu do tváře, a hledá v ní známky ironie.

„Co tím chceš říct?“

„Že možná teď je ta správná chvíle, kdy si můžeme dovolit slabý náznak naděje,“ odpoví Vrchní s lehkým úsměvem.

„Vím, že si v duchu maluješ černé scénáře, ale to, co tady zaznělo, jsou stále jen moje domněnky.“

Na chvíli se odmlčí, a pak promluví znovu, téměř vesele.

„Můj syn se už jednou vrátil, Slobodane, vrátil se zpátky! Kde je psáno, že to nezvládne i nyní? Že se nevrátí všichni tři? Třeba přišel ten čas, kdy se dveře Metra otevřou a my dovnitř pustíme světlo! Nejsi rád, že jsi u toho? Nebo, lépe řečeno, chceš být u toho? Protože se musíme připravit na to, co by mohlo přijít. Musíme změnit všechno, co do této chvíle dělalo Metro Metrem. Tedy, musím to udělat já. Já sám, jako nejvyšší autorita.“

Slobodan Luka mlčky přemýšlí. Vrchní pokračuje, tiše a zamyšleně.

„Nebude to lehké. Nebude lehké připravit se na možnost, že se budu muset postavit před celé Metro a přiznat, že všechno, co jsem kázal, všechno, čemu jsem věřil... Že jsem se mýlil. Bude těžké změnit sám sebe, i když si musím přiznat, že jsem s tím už celkem úspěšně začal. Ale tohle je jen první krok. A pokud se splní tvé, a proč to neříct, teď už i moje sny, bude třeba dalších kroků a cesta bude dlouhá a trpká. Budu potřebovat rádce, dobrého přítele, někoho, kdo se nebojí vmést mi do očí pravdu, i kdyby byla tisíckrát nepříjemná. A tak tě žádám, ne, já tě prosím, starý nepříteli, nový příteli... Půjdeš se mnou? Pomůžeš mi?“

Slobodan Luka beze slova kývne.

Společně se vydají na cestu do srdce Metra a tma tunelu je pohltí.