41. Závod s časem

Vlastně ani nebylo co rozhodovat. Když víte, jaká je ta správná volba, nemáte jinou možnost.
Rezka by mohla běžet jen do nejbližší vesnice; předat štafetu se zprávou a vrátit se.
A doufat.
Chránit to, co je její.
Ale co je její? Jeden dům, jedna vesnice, jedna země. Jeden Chrám. Někdy se můžete spolehnout jenom sami na sebe.
Když pošle zprávu a rozběhne se plnou rychlostí na sever, mohla by dorazit k Chrámu ještě před hlavní obrannou jednotkou.
Jestli vyšlou obrannou jednotku.
Musí ji vyslat.
Rozhodně dorazí dřív. Varuje Chrám a stáhne se, bude pozorovat...
Dorazí dřív než jezdec na motorce?
Asi podle toho, jaká je situace na cestách.
Teď není čas pochybovat. Je čas jednat.
„Ty... jak se jmenuješ?“
„Sejček.“
„Ty, Sejčku... dávám ti šanci. Napravit, co jsi zpackal, rozumíš? Šanci chránit. Já musím... já musím běžet. V sázce je příliš...“ zarazila se a podívala se na vesničany. Na přátele.
„Musím,“ řekla tiše. „Promiňte. Já... tady kolega...“
„Tadyma kolega by to nedal, to je myslim jasný,“ pokýval hlavou znepokojený hostinský. „Ale eslipak dá nějakou tu pořádnou vobranu?“
„Nevím,“ řekl tiše Sejček. „Ale jedno vám můžu slíbit.“ Narovnal se a v jeho očích něco zaplálo. Naděje nebo konečně vidina budoucnosti, v které by mohl žít?
„Dám do toho úplně všechno.“
Jeho proslov místní moc nenadchnul. Tedy většinu. Brumlané protesty se mísily s výrazy podpory a hlasitost v hostinci stoupala do úrovně, která nebyla běžným způsobem utišitelná.
Ozvaly se tóny dud. Hlasité a falešné.
Nastalo všeobecné úpění a když dudy po pár taktech utichly, tak konečně použitelné ticho.
Hostinský uložil dudy zpátky k obušku. Zbraň jako zbraň.
„Ty fakt musíš jít, žejo?“ obrátil se Brian rezignovaně k Rezce.
„Musím,“ potvrdila.
„No tak na co čekáš? Běž... my tady teda kolegovi vokážeme co a jak a těch pár dnů to zvládnem snad, ne? Pral ses aspoň, mladej?“
„Pral,“ přikývl Sejček. „A dost.“
„Tak. Běž, holka.“
„Sejček mě jen kousek doprovodí,“ vyhrkla Rezka, když si rychle utahovala tkaničky na botách. Pak chytla Sejčka za loket a vyrazila mírným poklusem.
Ani nedorazili na konec vesnice, když se prudce zastavila a otočila se k němu.
„Možná dělám chybu,“ oznámila mu. „Možná jsi zrádce. A možná nejsi zrádce, jen budižkničemu, který práskne do bot, kdy jde do tuhého. Což je asi ještě horší. Ale to ti povídám, Sejčku. Jestli se sem vrátím a moji lidi... mezitím dojdou k úhoně, zabiju tě. A jestli se vrátím a ty tu nebudeš, najdu si tě a zabiju tě. To není výhružka. To je slib. Takže s tím počítej. Jestli se tu nějací útočníci objeví, tak se přes tebe nesmí dostat. Ne přes živýho. Jasný?“
„Udělám, co bude v mých silách...“
„Houby. To není dost...“ Rezka zaváhala. Musí... ale může?
„Nedostanou se přese mě,“ prohlásil Sejček pevně. „Slibuju. Budu tu.“
Asi může. Musí určitě.
„Beru tě za slovo,“ řekla a vyrazila vysokou rychlostí do časného rána. Od svítání uplynula snad teprve hodina.
Poslední dobu trávila na jednom místě. Starala se o jednu vesnici, jeden malý kousíček v celé zemi. Všechno ostatní bylo tak daleko.
Teprve, když se rozeběhla uvědomila si, jak je všechno vlastně strašně blízko.
Dole v Dalmally byla za chviličku. Místné moc neznala, protože se dříve držela radši svých, ale rezidenta našla snadno. A on měl holuba, vycvičeného k letu do Gerasdanu.
Přes kopce se dostane rychleji než Přeměněný. Dokonce i rychleji než motorka.
Jestli už začal útok, velitelství bude mít svých starostí dost. Ale o holubník se vždycky někdo stará, někdo pošle zprávu dál.
Holub má na nožičce červenou stužku. Zpráva má vysokou důležitost. Pošlou ji dál. Musí.
A Rezka zase musí pokračovat.
Na východ a krátce na to proti přítoku řeky na sever. Uzounkou silničkou, zkratkou, která ji vyvede na hlavní silnici daleko od případných útočníků a blízko momentálně nepoužívané železnici.
Kdepak silnice. Nejkratší cestou na sever míří železnice.
Brzy vklouzla do příjemného tempa patnácti mil za hodinu, které dokáže udržet dlouhou dobu. U železnice bude během hodinky.

Vran zamířil motorku rovnou na sever. Hodnotil klady a zápory stávající situace.
Klady: zachránil Vydru. Vezou spousty map a mají informace o Smrtonošových plánech. Velitelství bude rádo.
Zápory: Zapomněl říct, že jde na výzvědy. Jedou tak trochu pozdě, protože útok už probíhá v plné síle. A Asi by to chtělo zachránit Chrám.
„Asi by to chtělo zachránit Chrám,“ prohlásil hlasitě. „Ale se Smrtonošem se prát nebudu. Teda ne sám.“
„Říkals něco?“ Vydra zněla zezadu pěkně nerudně. A to ji přes hukot motoru sotva slyšel.
Aha.
„Nic důležitýho,“ zakřičel.
No, asi by to stejně chtělo podniknout něco ohledně Chrámu. Vydra určitě bude pro.
Po nedávných zkušenostech s obchvaty měst a dálnicemi se rozhodl se jim co nejvíc vyhýbat. Po kroutících se okreskách sice nemůže jet tak rychle, ale zase před ním nebudou stát zácpy aut.
Držet se v Zóně bude totiž nejbezpečnější. Aspoň prozatím.
Staré výpadovky, kopírované novějšími víceproudými dálnicemi, byly naštěstí poloprázdné. Jen sem tam pár aut v sobě nebo změť plechů v příkopě. Nic, co by motorka nezvládla. Až když se dostal k Stirlingu, situace se mu v množství silnic, silniček a jednosměrek poněkud ztížila. Když už jel po třetí stejným kruhovým objezdem, na který se dostal pokaždé z jiné strany, hlasitě nadával na Slunce, které se schovává v mracích, šílené silnice, Smrtonoše a svět obecně. Po čtvrté se mu naštěstí podařilo chytnout ten správný směr a z nepřehledných ulic se zase vymotat. Pak už to bylo jednoduché.
Na sever a západ, proplétat se kdysi živými turistickými městečky, která jsou dnes efektivně mrtvá. Pak krajina zdivočí a ve vzduchu je cítit svoboda. Závan Vysočiny. Silnice vede hezkými serpentinami, Vran si je na motorce užívá... když za jednou narazí na skrumáž dvou nákladních aut a jednoho autobusu.
Doslova.
Motorka letí v kotrmelcích na jednu stranu, Vran s Vydrou a tubusy kloužou na druhou.
Tak to by byl konec rychlé jízdy.
Naštěstí se ukázalo, že motorka srážku přežila relativně v pořádku. Tedy potom, co ji Vran musel vytáhnout po prudkém srázu zpátky na silnici za nespokojeného brumlání Vydry.
Ano, příště bude opatrnější.
I když to znamená, že budou muset jet mnohem pomaleji.
S takovou Smrtonoše hned tak nedohoní.
A to je dobře.
Asi.