Čtyřicátátřetí

Nástupiště bývalé trasy B na Florenci bylo v minulých letech výrazně rozšířeno. Používá se jako shromažďovací prostor. Sem Vrchní svolává přednosty jednotlivých stanic, jáhny a kleriky, sem přicházejí důležití lidé i ti, kteří se za důležité pokládají, aby si vyslechli závažná prohlášení, podstatné novinky, zde se utužuje disciplína a řád Metra.

Teď celý prostor tone v šeru, zářivky a žárovky jsou ztlumeny, jejich světlo potlačeno. Z nejvyššího schodu přestupu na trasu C shlíží Vrchní na šum nástupiště, nepozorován, dosud nepovšimnutý, zahalen tmou jako pláštěm. Pod ním se na nižších stupních řadí ostatní členové kléru. Za ním stojí Slobodan Luka jako stín. Členové Rady Metra, přednostové, ale i jáhni a klerici se na sebe zvědavě dívají, šerem zní tlumené šepoty. Všichni jsou z nastálé situace zmateni – odhalení, že uprchlý vězeň je synem Vrchního, zmizení všech aktérů té podivné scény na Můstku, nepřítomnost Vrchního, to vše je jako kámen hozený do vody. Zkazky a zvěsti rezonují Metrem jako kruhy na hladině.

Na stropě se náhle rozsvítí reflektor a ostrý paprsek světla obejme vzpřímenou postavu Vrchního.

„Pozére“, zašeptá Slobodan ukrytý ve stínech a nejbližší klerik se na něj zaškaredí s prstem položeným na ústech.

„Lidé Metra,“ promluví Vrchní silným a pevným hlasem, „jsme tu, abychom se společně mohli postavit největší výzvě, jaké Metro čelilo od chvíle, kdy se stalo útočištěm, spásou, záchranou a nadějí. Sešli jsme se zde, abychom poznali možnou cestu k nové spáse, abychom všichni společně mohli sdílet novou naději.“

Odmlčí se a nechá šum překvapených hlasů odeznít.

„Abychom mohli tuto naději přijmout a šířit ji dál...“, jasný hlas Vrchního se náhle zlomí. Slobodan Luka se dotkne jeho ramene. Nevyřčená otázka mu zamrzne na rtech, když se podívá tam, kam míří Vrchního pohled.

Na konci nástupiště stojí Carter. Vystoupil z tunelu, následován štíhlým cizím mužem s rukama jako hůlky a velkýma, zářícíma očima. Carter drží v náručí bezvládné Calovo tělo.