Starosti, starosti

“Říkám ti to naposled,” pronesla Múza rozčileně, ”jdi spát.”

Mladý spisovatel nervózně rázoval po pokoji.

“Vypadáš, že každou chvíli omdlíš! Máš školu, práci na full-time, dívku, staráš se o babičku a vypomáháš bráchovi, nemůžeš ještě po nocích psát. Ano, uznávám, většinou jsem to já, kdo tě drží vzhůru a nutí tě tvořit. Nemůžu za to, že mě baví tě trápit, ale odsaď pocaď. Musím chránit svoje investice. Když mi vyhoříš, nic s tebou nezmůžu. Takže žádný nápad dokud si neodpočineš."

Mladík přešel k nerozestlané posteli, sesunul se na ni a usnul.

Múza si opřela čelo o dlaň.

“Ty mi dáváš.”