9. kapitola

Železnice se vine jako Ariadnina nit, ukazuje cestu zpátky – domů, do bezpečí, do Oděsy. Spojuje lidi, města. Na ní lokomotiva, jeden vagón, druhý, třetí. Čtvrté kupé. Dvě sedačky, čtyři zavazadla, dva milenci.
V úsvitu vystupuje ze stínů pradávná krajina. Domy staré jeden den a staleté chalupy se postrašeně choulí k sobě. Kdo je rozezná? Lesy jsou pusté, uspané před eutanázií ve jménu pokroku. (Leninskou cestou k dalšímu rozvoji naší socialistické vlasti!)
Narudlé slunce svádí tuhé boje s hustou bílou mlhou. Vyhraje – pokud ne dnes, pak zítra nebo pozítří jistě. Podzimní vítr rozhání oblaka, dál, pryč. Rodí se nádherně bolavý den. Obraz, který by malován malířem vstoupil do historie, živý vstupuje do srdce. (V jednotě je síla!)
Vlaky jezdí po starých drahách; rozvážejí nekonečné zástupy vojáků. Z fronty, na frontu. Z fronty na frontu. Z války domů, z domova do války. Z velké války do války občanské. Mezi nimi pár nešťastných šťastlivců – příliš staří, příliš mladí, příliš vysoko postavení, příliš ženy. Pro boj příliš nevhodní. (Sovětský svaz – opora míru a pokroku na celém světě!)
Ale lokomotiva jede dál a s ní jeden vagón, druhý, třetí a ve čtvrtém kupé dva milenci. Až v Oděse vystoupí, uvítá je vřelé objetí Jelizavetiny matky.