Kapitola 10 Vrozené pudy

Ráno jsem ho zastihla v knihovně. Seděl v lenošce u krbu a zamyšleně hleděl do plamenů, takže měl tvář jasně ozářenou ohněm. Využila jsem toho, že o mě nevěděl a dopřála si potěšení pozorně si ho prohlédnout. Měl pohledný, energický obličej s ostrými rysy, beze stopy měkké poddajnosti, typické pro muže v mé rodině, ale v poslední době se mu vytvořily kolem úst hluboké rýhy, takže vypadal starší a přísnější. Zatoužila jsem přejet bříšky prstů po těch vráskách, palcem mu setřít ten trpký výraz z tváře, jenomže jsem věděla, že by mne odehnal.

Všiml si mě.

"Včera to byla chyba, která se nebude opakovat," pronesl do plamenů. "Nekladu vám to za vinu, madame, možná, že skutečně nemůžete ovlivnit dědictví své chorobné, zkažené krve."

Zkažená krev, o které mluvil, mi zabouřila ve spáncích, a šokem z té urážky jsem na okamžik ztatila řeč.

"Jak velkorysé!" odtušila jsem nakonec a snažila se dostat do těch slov všechno pohrdání, které jsem v tu chvíli cítila. Ale zdálo se, že můj sarkasmus nevnímal. Napočítala jsem do pěti anglicky i francouzsky a snažila se ovládnout svůj hlas. "Pravda, v mých žilách koluje vášnivá kreolská krev, zato ta vaše je studená jak led. Divím se, že jste ještě neumrzl!"

"Jednáte, jak vám diktují vaše vrozené pudy, nestoudně a chlípně..."

Vztekle jsem mu skočila do řeči: "Vzpomínám si, že v noci jsem nebyla sama, komu diktovaly vrozené pudy."

"Mlčte, proboha!" vykřikl, "jak můžete vypustit z úst tak odpornou sprostotu!"

"Vskutku, jak mohu?"

Ale mou narážku nepochopil.

Vyskočil a rozčileně přecházel sem a tam jako tygr v kleci. Konečně se zastavil, prsty zaťal do opěradla křesla, až mu zbělaly klouby a přes arm-chair se naklonil ke mě: "Jak říkám, nechci vám to vyčítat. Ale nemohu to snést. Když si vzpomenu, když si představím... Cítím se tím vším pošpiněný. Musím pryč, odjedu ještě dnes."

Vlastně měl pravdu. V tu chvíli se mnou mé pudy cloumaly tak, že jsem se celá třásla a měla jsem co dělat, abych nezačala ječet.