16. Můj první pád aneb Noste helmu!

Tak jsem tu v minule psala veselou kapitolu o úrazech na koloběžce a nakousla jsem otázku důležitosti helem.
To bylo předevčírem.
A už včera jsem si to ozkoušela naživo.
Bylo hezky podmračeno, občas trochu sprchlo, a na rozdíl od minulého týdne nefoukal ledový vítr. Ideální počasí na vytažení Royi.
Naplánovala jsem si trasu přibližně 20 km s průhlednou záminkou návštěvy řeznictví na Strossmayeráku.
Mají tam milé řezníky a dobré maso.
Taky mi ten den dopoledne přišel balíček s příslušenstvím pro gopro.
Ono se to má tak; jsem průvodce, a všichni víte, jaké je teď situace se zahraničními turisty. Řekla jsem si, že by třeba nebylo špatné natočit pár průvodcovských videí a zpeněžit je.
Proto to gopro.
To nové (hero9) obsahuje spoustu nástrojů, které amatérským looserům, jako jsem ve videování já, pomáhají udělat moc pěkné záběry s minimem nutných znalostí. No a protože originální vybavení od gopro stojí až neslušné množství peněz, po průzkumu trhu jsem se rozhodla objednat z Amazonu. Je to levné a některé z příslušenství je s prominutím šit, ale dostanete tam spoustu udělátek a můžete si za snesitelný peníz ozkoušet, která z nich se vám opravdu budou hodit.
Ty pak případně koupit ve vyšší kvalitě.
Ano, originálka je, co jsem měla možnost vidět, vyšší kvalita. Ale vidět jsem měla možnost jen takového toho základního nacvakávacího bazmeku. Je to jiný typ plastu, vypadá výdržnější.
Ale zpět z odbočky.
Jsem tedy vlastníkem mnohokusého mnoholičného vybavení; které ale bude na koloběžku nejlepší?
Vyřazuji hrudní popruh, stejně jako nacvakávátko na popruh od batohu. V půlce jízdy jsem skloněná dolů, v druhé půlce stojím rovně. To by nefungovalo.
Hlavový popruh dávám stranou, budu mít přece helmu.
Upevnění na řidítka nevypadá špatně, ale při šikmém sklonu vhodného upevňovacího místa by bylo zapotřebí laborovat. A nebyla by kamera moc nízko?
Nakonec vybírám upínací kleště na pružinu s nastavovacím husím krkem. To bude ono!
A pro jistotu zajišťuji kamerku zajišťovátkem. Kdyby upadla, aby neupadla až dolů.
Vyjíždím, občas kápne kapka.
Přejíždím retardéry a hrboly na silnici a už vidím, že upevnění gopročka není optimální. Ten husí krk totiž v kloubech při drncání povoluje. Kamerka kouká po chvíli všude možně, jen ne rovně dopředu.
Hm.
Přejíždím křižovatku a dolů kolem Kyjského rybníka. Nějak se tu dneska hemží autobusy, asi jsem si vybrala špatné časové okno.
Proto to nemůžu rozjet tak dobře s kopce a na silnici podél rybníka musím víc šlapat.
A už je tu ten vražedný kopec, jestlipak ho vyjedu v jednom zátahu i dneska?
Někde v jeho půlce se mi do předního kola zrádně zamotá suchá větev a já musím sestoupit a osvobodit ji. Ale hned zase nastupuji a pokračuju šlapání.
Až na tenhle zádrhel vyjedu celý kopec, takže to se vlastně nepočítá.
Při pozorování toho, co vyvádí gopro, se rozhoduju, že ho na mostě přes Průmyslovou sundám. Jako test to stačí a nebudu to pořád řešit.
Tohle nebude optimální cesta.
Že bych si ho upevnila tím hlavovým popruhem přes helmu?
Hm.
Na vrcholku kopce mě čeká nepříjemné překvapení; za účelem opravy silnice je tu vyfrézováno nemálo pastí na mamuty. Opatrně se kolem nich proplétám při jízdě s kopce, ruce na brzdách.
Zahýbám doleva, k Průmyslové. Tady jsou dvě křižovatky za sebou, obě s předností zprava, a taky kopec dolů, který přechází v kopec nahoru.
Ruce mám připravené na brzdách, jedu asi dvacet v hodině.
Ze vzdálenější odbočky, do které není pořádně vidět přes dům, se vynoří cyklista. Toho krásně minu, myslím si, a lehce povolím brzdy.
Za nim se do křižovatky nasune auto. To už neminu.
Leknu se a prudce zmáčknu brzdy... a už letím.
Brzdy totiž brzdí obzvláště dobře. A já mám na pravé ruce tu přední, jako je standard. A taky mám na pravé ruce rychlejší reflex a větší stisk. Prostě přední brzda zabrala zplna, zatímco zadní teprve záběr začínala. Přední kolo se zastavilo a koloběžka mě vykopla dopředu.
Letím vzduchem, čas se zpomaluje a mou hlavou probíhá několik myšlenek.
Hele, můj první pád na koloběžce.
Přesně takhle vypadají všechny ty úrazy ve sjezdu.
Ten minulý titulek jsem včera vysloveně vyplýtvala.
Nemám ochranné rukavice, hrozně si sedřu dlaně.
A pak dopadávám.
To už zase čas zrychluje, takže co se vlastně stalo, jsem si musela odvodit až později.
Více než dvacet let provozování různých bojových umění mělo za následek, že mé tělo se reflexivně srovnalo do parakotoulu vpřed. Ukázkově se navedlo přes rameno, aby pokračovalo šikmo přes záda a skončilo na nohou.
Do tohoto postupu ale hodila vidle koloběžka, která překážela nohám ve sbalení. Nakonec tedy došlo k polopřekulení přes rameno.
Dlaně předpisově povolily. Loket ve správném úhlu šavle lehce ztlumil pád, aniž by se třeba jen odřel, rameno přišlo do kontaktu s vozovkou... a rotace byla koloběžkou zastavena, takže dalším styčným bodem se silnicí byla hlava.
Prásk.
Hlava avšak měla nasazenou helmu.
Najednou sedím na silnici, auto přede mnou stojí a paní řidička vypadá vyděšeně. Přitom ona, za nic nemohla.
Ukazuju jí vztyčený palec, nic mi není, a ona odjíždí, pomalu, ale přece.
Pomaličku počítám škody. Dlaně jsou překvapivě bez poškození. Trochu mě pálí loket, ale látka není ani odřená. Dost mě bolí koleno, ale tam je látka taky jen špinavá.
A trochu mě bolí hlava.
Jsem na padání zvyklá. Kdybych nepráskla hlavou o tu silnici, tak bych v jízdě klidně pokračovala.
No jo, ale když já hlavou o tu silnici práskla. A, helma nehelma, třeba můžu mít i lehký otřes mozku. A ten se klidně může projevit až časem.
Vypínám gopro; je odřené po hranách, ale funguje bez problémů.
Otáčím koloběžku a mířím domů.
Jsem trochu roztřesená, přece jen to byl velký pád.
A rameno mě začne pobolívat až když jsem skoro doma. Asi jsem v lehkém šoku.
Teprve doma dokážu přesně posoudit rozsah škod.
Koleno je hezky odřené a potlučené, během odpoledne začne bolet víc a já ho úspěšně leduju rozmrzajícím lososovým file.
To když jsem nedojela do toho řeznictví... něco se večeřet musí, ne?
Loket je prakticky bez poškození, to vypadá hůř, když zakopnu na koberci.
Rameno je sedřené do krve a i trochu potlučené.
O tom jsem vůbec netušila.
Na levém stehně mám malou odřeninu, to jak jsem vrazila při pádu do koloběžky. A až večer zjišťuji brutálně masivní modřinu na zadní straně levé nohy.
Ta je taky od koloběžky.
A helma.
Helma není prasklá, ale má dva zajímavé dolíčky.
První v oblasti pravého spánku.
Druhý za pravým uchem.
Pokud se vyznáte v anatomii lebky, víte, že tohle jsou dvě nejnebezpečnější místa.
Jsem trochu na vodě, ale hlava se mi nemotá a ani spát se mi nechce. Natož zvracet. Otřes mozku, ani lehký, tedy nemám.
Ale nemít tu helmu...
Teď nemám tu helmu.
Při viditelném poškození vyměnit.
Hlavu mám jen jednu, tak si pořídím náhradní.
A hned úplně stejnou, naštěstí je zrovna ve slevě.
Jenže dokud nedorazí, zůstane koloběžka stát v kočárkárně.
Lidi... noste helmu.