Varování: Nečtěte navečer.
Rána to byla jako z děla.
Robert na poslední chvíli vyrovnal kolo, aby neskončil rozmáznutý na zemi, a pak zastavil. Kolo letělo do příkopu a on na druhou stranu, ke stromu.
Kdyby měl mobil, mohl by volat pomoc, ale nikdy si na tuhle hračku nezvykl. V autě ale nějaký bude, tak proč to řešit.
V autě teda může být víc věcí, třeba krvelačný vraždící monstra.
Mají krvelačný vraždící monstra řidičák?
Blížil se opatrně, ale přece. Kdyby odtud ujel, musel by se sám před sebou stydět.
Nikde se nic nehýbalo.
Přední sklo pokrývala pavučina prasklin a ošklivá krvavá skvrna.
No jo, Vauxhall má přední skla kvalitní. To není jako když si před pár lety půjčil toho starého Favorita. Samozřejmě se nepřipoutal, samozřejmě narazil, a samozřejmě s sebou setrvačností vzal celé přední sklo. Nic mu nebylo, kdyby byl připoutaný, měl by určitě přinejmenším slušné modřiny.
Dnešní auta jsou prostě tužší.
Přesto je tohle na délku poloviční oproti svému původnímu vzhledu. Na místní třicítku očividně vůbec nebralo ohledy.
Dveře u řidiče byly zkroucené do podoby výtvoru abstraktního umělce, a když za ně Robert zabral, ani se nehnuly.
Rozhlédl se kolem, ale žádná šikovná železná tyč tu jako na zlost neležela. Ani dřevěný kůl. A dokonce ani pořádný kámen.
Jeho kolo mělo ve vybavení akorát pumpičku, a tou by toho moc nezmohl. Podél silnice byly sice vysázeny patníky, ale ty držely v zemi jako helvétská víra.
Blízká řeka šuměla, karosérie auta vydávala pinkavé zvuky, ale na rozdíl od akčních filmů se nezdálo, že by měl vypuknout ničivý požár.
Hm, řeka.
Opatrně seběhl ke břehu, přičemž se mu loňské ostružiní neúspěšně pokoušelo zachytit nohy.
Alespoň ten kámen...
Kamenem šlo okno u řidiče už rozbít dobře, ale na první pohled bylo jasné, že původní odhad situace byl správný. Chlapík poloseděl pololežel prakticky na předním skle a úhel jeho krku byl neslučitelný se životem. Zezadu auta se ale ozývaly sípavé zvuky.
Bude muset někoho zachraňovat.
Bude moct někoho zachraňovat.
Zvuk motoru; zahodil kámen a vyběhl na silnici, zuřivě mávaje. Tihle nejeli z Doune, to byli lidi z Callanderu.
Dvě auta.
První pokračovalo dál.
Druhé zastavilo a vyplivlo čtyři chlapy. Robert je znal od vidění, i když by si nevzpomenul, jak se vlastně jmenují. Byli prostě z jiného sousedství, z těch pěkných, spořádaných domků na západě.
„Mám kurz první pomoci!“ vykřikoval jeden, „Volejte záchranku a s nikým nehejbejte!“
„Co se stalo?“ ptal se druhý.
„Prostě to napálil do stromu. Třeba koukal do telefonu, co já vím. Jel hodně rychle. A hejbat s ním nemusíme, je tuhej... akorát vzadu vypadá, že je eště někdo.“
Robertovi spadl kámen ze srdce. Nemusí dělat rozhodnutí a může se tvářit užitečně.
A nikdo na něj nebude řvát.
„Zkoušels mu pomoct?“
„Hele, sotva jsem se rozhlíd. A to mi trvalo, než jsem našel šutr, nemoh sem se zaboha dostat dovnitř...“
Velký montážní klíč poskytl uspokojivou páku. Při pohledu na řidiče začal pan Kurz první pomoci zvracet.
Asi to nebyl moc realistický kurz první pomoci.
Sípání zezadu nezesláblo, což bylo lehce nadějné. I když z něj mrazilo ještě víc než z pohledu na definitivní smrt. A dostat se k jeho zdroji nebylo vůbec jednoduché.
Strom, do kterého auto narazilo, nestál jako sám voják v poli. Naopak byl mezi mnoha sobě podobnými.
Zpětný náraz auto částečně odmrštil do lesa, takže jeho zadní část byla z jedné strany nalepená na jiný strom a z druhé obklopená zbytkem mladého houští, tak obtížně prostupného.
K přeživšímu se museli dostat zepředu.
Řidiči ublížit nemohli, ale přesto se k manipulaci s ním nikdo nehrnul. Všichni jako by si zdvořile dávali přednost.
„... se na to můžu,“ zabručel Robert, „Hele, držte mi aspoň ty dveře, jo?“
Stejně tam byl prostor jen pro jednoho člověka.
Trocha opatrné manipulace, více netrpělivého cukání a pár pomocných slov. Vypáčit nohy se škvíry, v níž se směnil prostor kolem pedálů, nebylo jednoduché, a zlomené kosti tak divně... skřípaly.
„Chudák nebohej,“ komentoval Robert, když nebožtíka pokládal u kraje silnice, přičemž se snažil moc na něj nedívat.
Naštěstí do auta už lézt nemusel, skoro jako by se chlapi zastyděli. Dva páčili sedadlo řidiče, jeden jim držel dveře a Kurz první pomoci k nim stál zády, telefon u ucha.
„Co říkaj?“ zeptal se ho Robert.
„Nezvedaj to.“
„Aha.“
„Je tam holka!“ ozvalo se od auta. „A žije!“
„Nehejbejte s ní!“ zopakoval Kurz první pomoci, a pak s odhodlaným výrazem ve tváři zasunul telefon zpátky do kapsy.
„Jdu se na ni podívat!“
Vyměnili si místa.
„Slečno... slečno, nebojte se, to bude v pořádku. Jak se jmenujete... Hele, lidi, bude to chtít nějaký nosítka nebo tak, von nikdo nepřijede. Musíme ji vopatrně... ven... jo a nějak zafixovat krk... a... a snad vnitřní zranění nemá... nebo... víte co? Sjeďte někdo zpátky a stavte se u požárníků. Dovolat se jim nejde, ale na stanici někdo přece musí bejt!“
„Já pojedu,“ hrnul se zrzek.
„Prosimtě, ale hlavně se nevybourej ještě i ty. Nebojte se, slečno, to bude dobrý, pomoc už je na cestě. Tak jak se jmenujete?“
Sípání přešlo ve sténání. Robert tomu chlápkovi teď nezáviděl, ale musel uznat, že se sebral dobře.
„Ne, slečno, ne, jen ležte. Nehejbete se, ještě si ublížíte.“
Chvíle úpění, uklidňující, tichý hlas zachránce.
Potom se všechno zvrtlo.
„Slečno ne, nehýbejte se... sakra...“
Kurz první pomoci vyletěl z auta jako čert z krabičky.
„Vona po mě šla!“
„Cože?“
To Roberta zaujalo. Místo rozhlížení se, jestli ještě někdo nejede, obrátil svou pozornost k vraku.
„Normálně po mě šla...“
„Dyk se sotva může hejbat...“
Náhlý řev z auta ale svědčil o opaku. Řev.. a prudké pohyby, které nestabilní vrak rozhoupávaly.
Něco se dralo ven.
„Krvelačný vraždcí monstra,“ pokýval Robert hlavou, a i jemu samotnému přišlo, že je nějaký divně klidný.
Osvobodí se z auta... a všechny je povraždí?
Pomůže mu spíš kámen, nebo montážní klíč?
Něco ho chytlo za nohu.
Zaječel jako malá holka. Stydět se za to ale nestačil.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
Já to čekal!
Killman
Já to čekal!
Ano! Ještě bude veselo!
Tess
Ano! Ještě bude veselo!