31. kapitola: Andrejovo intermezzo

Je večer šestnáctého srpna 1935. Andrej Fjodorovič pobývá v rumunských lázních Budachi. Moře v zapadajícím slunci žloutne, rudne a nakonec černá – moře černé od barvy i od jména.
Líza je Rus. Rus, veliká Rus, krásná, nádherná země – jeho země! Ukradená... Rus a Líza, Líza a Rus. Jsou jedno a totéž, dvě zrádné ženy, jen jednou je objal, pak už ne. Rus se dala bolševikům, dala se jim ráda a přes jejich krásnou armádu neviděla jeho rudou krev. Líza je Rus. Jelizaveta nikdy nebyla jeho. Milovala ho, ještě stále tomu věřil, ale milovala i jiné. Toho a tamtoho, při tom ještě i onoho a svého manžela a pak ještě sochaře a malíře, diplomata, zlatníka, blázna a kata a krále a samu sebe, samu sebe nejvíc, ďas aby ji vzal! Líza je Rus. Jsou jako dvě nevěrné babice, potměšilé, šeredné a přece krásné; věř jim jejich sladké řeči, chceš-li se spálit! Líza je Rus. Jen je ještě jednou obejmout, obě, Lízu, co je Rusí, i Rus, co je Lízou, přitisknout je k sobě, milenky nejsladší.
Černé moře, černé od barvy i od jména, a v něm černý stín. Andrej Fjodorovič jde, jde tam, kde je za obzorem Rusko, jde vodou pořád dál. Nepláče, nesměje se, jen jde. Rusko, tam za obzorem je Rusko s Jelizavetinou tváří. Líza je přece Rus, proč to nevěděl dřív? Jde za ní. Mohl by někdy nejít? Volá ho. Slyší ji, svou Sirénu, vábí ho a on – – – Líza je Rus!

Druhý den vlny položí na břeh bezvládné tělo.
Případ bude uzavřen jako sebevražda.