Dovnitř

Začaly se rýmovat. Myšlenky. Ty nevyřčené, ještě předtím než se zformovaly do slov. Skládaly se ze záchvěvů, z emocí, z vůní, z chuti a z toho, jak se jí studená voda zařezávala do tváří. V houpavém rytmu ji tlačily vpřed.
Napřed k bělavému schodišti třpytícímu se ve tmě. K tomu Alenu zvedla vlna naděje.
K dvoukřídlým dveřím ze dřeva s kresbou tak krásnou, že ji vhrkly slzy do očí, ji doneslo zhoupnutí děsu.
Přes práh, skrz rozhraní vody a vzduchu provoněného kadidlem ji podstrčil rychlý rytmus rozhodnutí.
Až nakonec se jí pod lomenými oblouky sakrálního prostoru všemi kostmi rozezněla úleva.