Venku

Nic ji nebolelo, ale nemohla se zbavit dojmu, že by mělo. Bylo to něčím ve vzduchu. Zápach jódu? Neutrální vůně průmyslově praných peřin? Zvedla hlavu z naducaneho polštáře a otevřela oči.
Bílá, zelená, studené světlo… Kroky na chodbě a postele vyrovnané v řadě.
Jak se sem… V jediném záblesku vzpomínek před ní vyvstala Katedrála a úsměv muže na kříži. Rozbušilo se jí srdce. Takže ji zradil, nestačilo to, Adam je pryč. Krk se jí sevřel a začala se dusit slzami, které nedokázala vyplakat.
Někdo ji oslovil.
Nad její postelí stala zdravotní sestra a mluvila na ni jazykem, který Alena nepoznávala.