Křup

Je to velmi útulné místo. Je tu tma a spousta hebounkých kožíšků, které se o mě otírají. Stejně jako ten můj o ně. Je to jediné místo, které znám. Nebo spíše... Jiné si nepamatuji. Možná snad matně nějaké kovové záblesky, hluk a pocit lepivého chladu...
Jsem šťastný. Čas tu plyne pomalu a jednotvárně. Jakoby již uplynula věčnost. Je to známé, nechci nikdy znát nic jiného.
A najednou se nade mnou objeví trhlina a v ní světlo. Něco se tou štěrbinou protáhne a uchopí mne, nese mne nahoru a strčí do nějaké jeskyně. Něco mě stiskne. Poslední, co slyším, je "Křup".