8. Na skále

Laivo nechal koně ve stromech opodál a přikrčený došel až na kraj skály, odkud měl přehled o údolí.
Touhle dobou mohl už být o mnoho mil dál, sám nevěděl, proč otálí a riskuje, že ho někdo pozná. Smrt byla jeho důvěrnou přítelkyní, ale to ještě neznamenalo, že se jí vrhne do náručí. Jednou, sliboval si už od dětství, jednou najde důvod, pro který bude stát za to zemřít. Ale ještě žádný neměl.
Velitel měl sílu a odhodlání kňoura v nejlepších letech, navíc ho nechal v těch nejlepších rukách, u lidí, kteří mu dlužili své životy. A to děvče, krvepěvkyně, umělkyně života tak, jako byl Laivo umělcem smrti, bude za Fanreda bojovat, o to se nebál.
Tak proč neseděl na koni a necválal někam, kamkoliv, jinam?
Někde nad údolím zakřičel osamělý orel a Laivo si vzpomněl na podobný jarní večer před šesti lety. Jejich jednotka tehdy dostala nového velitele, zeleného jako jarní tráva, a po první společné bitce muži nad večeří rozebírali, jak si Fanred vedl. Laivo ne. Laivo seděl stranou a v mysli si opakoval smrtící tanec, který v boji předvedl. Byl to dobrý den a on nechtěl zapomenout na jediný sek, jediný zásah, jedinou na poslední chvíli vykrytou ránu, při které zaslechl šepot smrti, ale jeho meč jí rázně odpověděl ještě není proč. Proto ho překvapilo, když se k němu připojil velitel.
„Dnes jsi neposlechl rozkaz,“ začal Fanred bez okolků. „Měl jsi držet řadu.“
„Byl jsem užitečnější před ní.“
„To nemáš posuzovat ty. Zbytečně jsi riskoval vlastní život a životy nás všech. Příště poslechneš.“
Laivo se nevesele zasmál. „Nebo?“
„Nebo řeknu králi, že ses vyznamenal v boji a byl bys ideální kandidát do královniny tělesné stráže. Až do konce války neuvidíš ani kapku krve, leda že by ses říznul při holení.“
Nikdy předtím ani nikdy potom Laivovi nespadla brada. Jen tehdy, když mladý velitel, který ho znal necelý měsíc, neomylně našel tu jedinou výhružku, která nad Laivem měla moc. V příštím střetu se z řady nevychýlil ani o půl kroku a namlouval si, že mu na pochvalném poplácání po rameni, které si od Fanreda vysloužil, vůbec nezáleží.
I proto nechal velitele, aby mu dal nové jméno. A také proto, že dva roky se toulal jižním Deabartem, severním Oliennem a Sliennou, a za celou tu dobu žádné jméno nepotřeboval, dokud se ho na něj nezeptal Fanred, a potom dívka, jejíž hlas přinášel život.
Vítr k němu donesl ozvěnu hlasů a Laivo zahnal vzpomínky. Připlížil se blíž k okraji a zadíval se na stezku pod skálou. Putovalo po ní šest ollienských válečníků a jako druhý jel muž na bílém koni. U pasu měl zahnutý meč, jaký nosívali muži z jižních plání, v bohatě vykládané pochvě. Laivo mu nemusel vidět do tváře, tu zbraň by poznal kdekoliv.
Ohlédl se směrem k tábořišti, kde nechal velitele a krvepěvkyni. Pokud by ho jediný ze sliennských mužů poznal, nebo pokud by někdo z ollienských prozradil jeho roli v posledních letech války, strhlo by se krveprolití. Ale pokud si dívka nevzala k srdci jeho radu, tak Fanred do hlavního města nikdy nedorazí, o to už se jezdec s krásným mečem postará.
Čí život dá všanc – svůj nebo velitelův?
Orel znovu zakřičel a Laivovi se zdálo, že na jeho křídlech nad údolím krouží smrt. Ale pro koho si letí?
„Ještě nemám proč,“ zašeptal.