Někdy je jednodušší psát drsně tragické drabbly. Raději bych psala romanci, to mi věřte.
Pro jistotu téma: slad jsem si pro potřeby drabblu interpretovala jako něco sladkého, retenční schopnost je schopnost zadržet vlhkost, já jdu taky po nějakém držení obecně (prosím, uznejte mi to, hrozně jsem při psaní morálně trpěla)
bude vás to bolet (já trpěla jako zvíře)
„Nechceš do toho cukru také nějakou kávu?“ zeptala se Aneta pozorujíc muže svého manžela ládovat porcelánový šálek s kávou další a další kostkou cukru. Bývaly časy, kdy slazenou kávou pohrdal. Poslední měsíce ale jako by pro něj držela všechno nevyřčené.
„Je to tak hnusné, že mě to nutí k žití,“ zahučel a jediným lokem nevábnou tekutinu hodil do sebe. „Myslíš, že by to zabralo na Wilhelma?“
Aneta vyhlédla oknem do zahrady. Její manžel seděl na lavičce. Seděl na lavičce celé dny. Skoro nejedl. Skoro nespal. Tahali z něj oba každé slovo.
„Měli bychom zavolat doktora,“ řekl Alexandr. „On nám umírá.“
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
Och
Owlicious
To je ale depresivní. Na víc než jedné rovině.
Moc pěkně vykresluješ tu tíživost situace, ačkoli drabble začíná skoro úsměvně a/nebo laškovně.
Ale nenenene!
Kleio
Ale nenenene!
:O NÉÉÉÉ to mi nemůžeš udělat
Tenny
:O NÉÉÉÉ to mi nemůžeš udělat!!!!§ Jestli moji OG beloveds umřou tak propadnu do deprese :(
Ach jo, na tom je hrozné, jak
Esclarte
Ach jo, na tom je hrozné, jak ty potrhlý bezstarostný (nebo do sebe zahleděný) potomci prostě dlabou na to, co můžou způsobit rodičům. Co naplat, byli a budou takoví, maximálně když mají vlastní potomstvo, tak se jim to zase vrátí z druhé strany.