Přívoz

Znovu a znovu zapichuje tyč do hladiny, upírá oči do mlhy podzimního rána. Za ta desetiletí zná každý kámen na dně, každý písčitý propad, přesto je obezřetný jako pokaždé, když nedohlédne na protější břeh. Na rozlehlém prámu veze jen tři. Muže, chlapce a jejich osla. Platili mincí, kterou příliš často nevídá. Tiše spolu hovoří, chlapec si zapíná plášť. Bleskne mu hlavou, zda jsou spříznění; nejsou si vůbec podobní, ale pohled v mužových očích je laskavý. Vzpomene na svého Dorika, který před rokem odplul na vorech “poznat svět, táto” a zabolí ho u srdce. Snad mu ho řeka zase vrátí zpět.