Kostka ledu

Když sny proudí jako ta záclona u otevřeného okna, neslyšíš volání sýčka. Měsíc se vyhoupl na oblohu a listí šumí noční písní, ale ty tvrdě spíš.

Neznámé kroky se plíží kolem domu, peřina tě tíží, ztěžkla ta pokrývka měkoučká.

Je to snad hořkost sousedova? Kvůli rozorané mezi se tady potlouká? Noční můry zhasly ten svit stříbrný. Mysl však kape jak z olova.

Sova zmlkla, kroky zametají světnici. Ticho jako v hrobě nastalé, neklid vnitřní v posteli se hází.

Záviděls mu, stodolu zapálil. Svědomí hryže, svědomí pálí jako kostka ledu.

Ruka už nad spáčem se sklání. Polštář dech tlumí, duše odlétá.