To snad ne

Tvrdá rána do tváře ukončila váhání. Švihl mečem a kruh útočníků se rozevřel. Ovšem neulevilo se mu. Poznal, že mu úder vnesl do úst jakousi nákazu. Hlodala, kousala, štípala. Cítil, jak se mu zuby začínají uvolňovat. Záhy plival zežloutlé stoličky, řezáky, špičáky do dlaně. Zděšeně hleděl, jak mu další a další zuby padají z úst na zem a odlétávají k nohám jeho sousedů,

A oni se pro ně začali shýbat. Zvedat je a cpát do pusy. Do svých dásní. Mezi své zuby.

„Sečtěte se, každý má jeden,“ syčel soused Goran.

„Dostaneme taky oči?“

„A jazyk?“

„Ano, dokud s námi nesplyne.“