Mene tekel

Bloudila městem jako duch, rozklepaná, rozrušená, sama. Pohled oknem do luxusní restaurace na oslavu, v jejímž čele byl on, byl tou poslední ranou. Jak doklopýtala domů, netušila. „Tohle přece nejsem já,“ vztekle si setřela slzy. 

Pak splétala, spřádala a tkala: Zlé myšlenky, temná slova, černá zaklínání, hněv a zášti, všechno spočetla, všechno svinula dohromady, až povstal její jedovatý had. S prvním kohoutím zakokrháním udeřila, vyčerpaná, pramínek z nosu jí barvil zuby dokrvava, přesto vítězná. 

Sobě spočetla, jemu odečetla.

Místo kocoviny ráno po flámu hořel.

Na kůži nad srdcem purpurové číslo. Jak slábl, bylo každý den nižší, temný odpočet jeho dnů.