Poslední pohádka

Tohle jsou poslední roky lidstva. Pod nebem, potaženým šedivou deskou jedovatého nukleárního spadu, přežívají lidé v podzemních komplexech bývalých továren. Opuštěné stroje, tanky, rakety, kdysi mocní jako bozi, dnes dohlížejí na své stvořitele na jejich konci. A také oni jsou unavení, zchátralí a prožraní rzí.
"Dědo?" 
Starý muž zakašle a usměje se. "Copak, zlatíčko?"
Holčička mu vyleze na klín. "Povíš mi ještě o Sluníčku?"
Patří ke generaci, která vyrostla v podzemí.  
"A co bys chtěla vědět?"
"Jaké je?"
"Jako pohádka. Jako tisíce rozsvícených baterek. Jako políbení od té nejkrásnější dámy. Jako naděje." Starý muž zavře oči. "Slunce je jako naděje."