Na konci chodby

Mezi zrcadly stála zdobená postel. Holčička na ní vypadala jako andílek. Buclatá, s hlavou plnou tmavých kudrlin, které se kroutily až k zemi. Spala. 

Metoděj luskl prsty a místnost se rozzářila nafialovělým světlem. Dívenka zavrněla jako kotě, dětskou rukou odehnala dotírající sen a usmála se.

 Di, Vo, Ké zdivočely a začaly se překřikovat:

„Chceš pomstu?“ 

„Začni! Ona je ideální!“

„Spokojená a šťastná!“

„Nevidíš? Má všechno, co jsi kdy chtěl.“

„Znič to!“

„Hned!“

Zrcadla odrazila Metodějovu tvář. Byla bledá. Křivila se. Vztekem. Touhou. Bolestí. Zavřel oči. Po zátylku mu stékal pot a vsakoval se do křídel.  Věci se daly do pohybu.