Jak dojemné...

"Jsem doma! Kdo ještě?" odemkla dveře paní Meyerová, matka od rodiny, kde Henrik bydlel během svého výměnného pobytu.

"Já a Henrik, děti si šly zase hrát se sousedy..." odpověděl jí manžel.

"Tak ať si to užijí! Hele, nádobí je umyté a prádlo vyprané! To můžu rovnou jít okopat záhony!"

Ozvalo se tlumené hvízdnutí.

"Ale prosimtě! Vždyť jsem si dal tolik práce, abys nemusela pracovat! Alespoň dneska by sis to mohla odpustit! Dnes před patnácti lety jsme si přece řekli svoje..."

"Já tě zabiju, ty zku..." prořítil se předsíni Henrik. V pravé ruce dřímal sekeru, v levé štít. 

Vskutku nezapomenutelé výročí.