Touha v čase soumraku

Důstojník přichází na schůzku se svou milovanou. Je oděn slavnostně, hlavu nese vysoko, obličej má vážný a důstojný. Oči mu svítí očekáváním. Přijde nebo se opozdí jako posledně? 

Slunce zašlo, obloha je šedivá a deštivá. Ochlazuje se, fouká studený vítr a šeptá mu do uší. Možná jsou to hlasy. On ale nevnímá nic jiného než její vzdálenou rozmazanou tvář.   

Kolem něj se hlasitě propadá zem. Hrudky hlíny odletují do všech směrů, zasypávají ho dusivým prachem.  A pak přijde první polibek chladného železa. 

Důstojník se usměje. Jeho milovaná roztáhne kostlivou náruč a spojí své rty s jeho. 

Čekání je u konce.