Poklidná cesta

Sedím v Saladinu a dokonale komfortní křeslo už mi začíná připadat nepohodlné. O Jonáše jsem přišel dávno, o nohu taky a jediné co mám teď na práci je prohrávat šachy s počítačem, tloustnout a číst si svůj vlastní deník.
Možná bych ho měl trochu doplnit. Cesta zvolna ubíhala, Saladin se jen drobně chvěl a nové Mischelinky odváděli naprosto dokonalou práci. Holt jsem si žil, jako poslední člověk na světě v supertajném štábním vozidle, jedoucí vstříc svému osudu.
Otevřel jsem deník na příslušné straně a napsal první z mnoha stejných zápisů, jakými byl již deník plný.
„Dnes se nic zvláštního nestalo.“