Dcera králů

Vždycky se dívala, jak lidé, které milovala, stojí před ní a chrání ji. Dívala se jim na záda, poslouchala jejich konejšivá slova. Sledovala, jak se před ní rodí hrdinní mužové, jejichž statečnost bude opěvována v písních. Záviděla jim. Toužila se jim vyrovnat, být součástí toho hrdinského světa, který byl krutý ale také vznešený a krásný. Nenáviděla a bála se své bezmocnosti.
Teď to byla ona, kdo chránil. Stála sama před Černokněžným králem Angmaru.
Strachy se jí třásly ruce, nohy měla jako máslo, žaludek sevřený úzkostí a zlomená ruka ji bolela.
A věděla, co má udělat: Useknout té hnusné bestii hlavu.