Pomsta!

Připadám si nápadná jako kraslice v kamení, a zrovna tak zranitelná. Krčím se ve stínu chrámu, obezřetně sleduju chodce. Rozhodně nechci potkat nikoho z těch ušatejch, děkuju pěkně. Žádnej pohled z očí do očí, kdepak!
Ti, na které čekám, zrovna přicházejí. První vypadá unaveně, ale stejně se mi z něj podlamujou kolena. Blonďák v zelenozlaté tunice je velkolepý. Za nimi, jak nešťastnej ocásek, ta holka.
Když po ní mrsknu syrovým vejcem, vyjekne a překvapeně se otočí.
„Co… proč?“ pípne bezbranným hláskem.
„Protože mě štveš, Pinky!“
Dej mu ten dopis, mám chuť dodat.
Jenže nevím, jestli by všechno nebylo ještě horší.