Vesmír je málo nekonečný

Pozn.: Fandom: žádný. Jedna myšlenka, která už mi dlouho straší v hlavě. Dílem za ni může jeden skvělý autor sci-fi a dílem jedna povídka, otištěná snad před 15 lety v Ikarii.
Vesmír je děsivé místo, když se na něj podíváte z patřičného odstupu.
Myriády galaxií, sluncí, planet. Čas od času přijde zázrak, zážeh života, záblesk vědomí. Civilizace vznikají, rostou a nakonec se mění v prach.
Některé opustí svou planetární kolébku. Udělají pár prvních krůčků (skoků) po jiné planetě. Dojdou do cizí sluneční soustavy. Nakonec opustí vlastní galaxii.
A po pár miliónech let doletí první odvážlivci až na samý konec vesmíru. Pohlédnou do něj a jejich oči ztratí ten žár, který je dohnal až sem, a jejich duše už nikdy nebudou stejné.
Až se vrátí domů, nikdy nikomu neřeknou, co tehdy spatřili.