Někdy platí nevinní

Daniel běžel časovými tunely. Před očima ho strašil vyčítavý pohled přítele, který zjistil, čeho je schopný.
Běžel. Dokud nepadl.
Probraly ho jemné ruce, které mu otíraly tvář.
„Vítej, Danieli,“ usmál se muž laskavě.
Daniel zmateně zamžikal. „Kde…? Kdo?“
„Nikde. Kdo? To přece víš,“ usmíval se muž.
„Pane?!“ zdráhal se věřit Daniel. Boží syn přikývl.
„Jak?“
„Uběhl jsi dva tisíce let,“ vysvětlil mu Ježíš.
„Zradil jsem přítele, Pane. Třiceti kapkami krve,“ plakal Daniel.
„Soudíš se příliš přísně. Můj život si lidé cenili na třicet stříbrných, přesto jsem zachránil svět,“ uklidňoval ho Ježíš.
„Proč tyhle transakce vyžadují nevinnou krev?“ šeptal Daniel zlomeně.