Cesta slova

Slovo opustilo svůj kout hlavy, protože mu byl příliš těsný a cítilo se osaměle. I toulalo se dlouho, ale nikoho nepotkávalo, až zdáli uvidělo oheň planoucí mysli. Kolem něj postávala podivná slova, zapomenutá i ještě nevynalezená, bezduchá i duchaplná, slova různě pokroucená, slova příliš dlouhá či příliš krátká. Slovo usedlo s ostatními ztracenými existencemi, když tu kolem něj začala vřava, jedno slovo najednou zmizelo jako duch. Než se vzpamatovalo, začala mizet další, po jednotlivcích, po skupinách. Uleklo se a zeptalo se jednoho archaického moudrého slova, co se děje a to mu roztouženě zašeptalo : „Duben, měsíc, kdy i my budeme vyslovena.“