Večer

„A ježte se mi, ježte,
vy fůry foremné, a běžte, koně, běžte,
ať praská náprava, jen když jsme schovali
své snopy pod střechu, než běs se provalí.
A rychle k mlátičce, a podávejte na vál!“
„Je to opravdu takové?“ přerušila ho Kala. Pokrčil rameny. Dneska spali ve stanu – byli opět na cestě. Za těch několik měsíců si vytvořili vlastní rituál. Aby zakryli ticho, vzájemně si předčítali.
„Vždyť víš, většinou je to prostě práce.“
„Nevím. Vždycky jsem žila ve městě,“ připustila.
Podívali se na sebe s tichým porozuměním. Oba na okamžik pocítili totéž: tohle je také život, který jsem mohl mít.