Smíření

Zatáčka, smyk, let. Svět naruby, bolest.
„Asi mám přeražený obě nohy!“
„Zkus se odpoutat, prosím!“ hlesnu, sám beznadějně uvězněn.
Mdloba, tma.
„Oba zhebneme! Jestli nevykrvácíme, zmrzneme!“
V mikroprocitnutích slyším jen útržky jeho hlasu.
„Musí nás vidět ze silnice, jezdí tady snad někdo, ne? – Bezohledný, sobecký chlap seš! – Jsem ti to říkal, ale ty ne! – Vždycky ňákej průšvih. – Námraza. – Svině! – Smíření. – Nezapomenu. Všichni mnou pohrdali, jen ty… – Nechci umřít, parde, vymysli sakra něco, nebo –“
„Pssst!“ vydechnu s proudem krve.
Křupající sníh.
„Slyšíš? Někdo jde!“
Levým, k slepotě nenateklým okem vidím v posledních zbytcích vědomí šmouhy, siluety, postavy…?
Ale nejsou to lidé.