Upleť mi věneček!

Pole rozryté kopyty koní, vzrostlé obilí rozdupané. Ve vzduchu se vznáší nepříjemný pach.
U cesty trčí několik stébel obilí, dva rudé máky doplňují koukol a chrpa. Meda na mě prosebně pohlédne. Zastavím koně, dítě sklouzne dolů. Vrátí se s kvítky v ruce.
„Moje maminka mi z nich pletla věnečky do vlasů,“ řekne a podívá se na mě. Pak se otočí a přehlédne pole zkázy a zmaru.
„Z tohohle věneček neupleteme,“ zamračí se. „Nevíš, kde bychom našli další?“
Smutně pokrčím rameny. Kam až dohlédneme, táhne se opuštěné bitevní pole.
„Chybí mi maminka.“
Vytáhnu ji k sobě do sedla a pevně obejmu.